Život a smrt jedno jest

Pavla Vlasáková, Embryo v dlaních

Začala jsem tento článek psát ještě před tím, než došlo k teroristickým útokům v Paříži. Člověk opravdu neví ani dne, ani hodiny, kdy jeho život skončí. Upřímnou soustrast všem pozůstalým.

Nevím, čím to je, že mě téma konce a posledního loučení v posledních týdnech tak dohání. Velmi nad tou černou Stařenou přemýšlím a nemůžu se myšlenky na ní zbavit. Na to, jaká je a proč tu je. Přemýšlíte o tom také? Možná je to právě končícím dušičkovým obdobím, možná tím, jak umírá příroda.

Letos se nám totiž poprvé poštěstilo prožít konec jara, léto a podzim s dětmi na zahradě. Byl to nádherný půlrok. Je možné, že daleko více vnímá městský člověk cyklus přírody, když dostane příležitost být těsněji spjat s určitým kusem země, protože o něj pečuje a vytváří si k němu vztah. Vidí, jak se rodí a umírají rostliny, motýli, přemnožená koťata, jak plodí a pak usínají stromy… Začne si uvědomovat smrtelnost. A tak mě to tedy dohnalo. Smrt. Dobrý den, těší mě.

potrat

Musela jsem si upřímně přiznat, že z ní mám strach. Když jsem si představila, že TEĎ je to tu, že třeba teď bych umírala, uvědomila jsem si, že mám strach podívat se za sebe.

Děsí mě, že bych si řekla: Tak jsem to celé nějak promarnila. Bývala jsem na své milované někdy i zbytečně zlá, protivná a bývala jsem někdy líná. Nebývala jsem vždy sama sebou. Nedělala jsem, co jsem dělat chtěla. Cítila bych velkou nejistotu, co teď vlastně bude. Měla bych pocit, že musím někam utéct a schovat se.

Já věděla, že jednou umřu. Ale kdybych věděla, že umřu DOOPRAVDY…! 

Tak to není zrovna ideální rozpoložení. Nemohu zapomenout na citát jakéhosi moudrého člověka: Příčinou smrti je život. Ona je nevyhnutelná. Nezbývá nám, než se s tím smířit a žít TADY A TEĎ. Ostatně, právě na samotné přírodě se můžeme učit, že podzimní umírání a zimní smrt není nic špatného. Naopak, je toho potřeba, aby se mohlo nové a mladé na jaře narodit a v létě plně žít.

Moc se mi líbí, jak ten pocit, co má člověk na jaře, nazývá dědeček ve Škole Malého stromu, protože přesně tak to cítím také: Říkával, že je mu na jaře vždycky divně u srdce. Že je to vzrušující, protože se něco nového rodí, ale je to zároveň smutné, protože víš, že to nejde uchovat. Všechno to rychle pomine.

Člověk je taky součástí přírody, taky pomine. I když na to zapomíná a přesvědčuje sám sebe o iluzi, že to tak není. Nějak jsme si zvykli dělat, že smrt sem nepatří. Udělali jsme z ní tabu. Něco, o čem se nemluví. Není to jaksi slušné o ní “dopředu” mluvit. A ona pak přijde… a my jsme zachváceni panikou, strachem, smutkem a třeba i na dlouhou dobu paralyzováni.

Příčinou smrti je život

Smrt se netýká jen starých a nemocných lidí. Člověk neví dne ani hodiny. Proto je od nás pošetilé, pokud ten opravdový život stále odkládáme na “až”. nebudu unavená, budu vydělávat dost peněz, začne mluvit a chodit, bude umět toto a tamto, AŽ ZÍTRA,… Život není v minulosti nebo v budoucnosti. Život je tady a teď, pouze v přítomnosti.

Buďme však k sobě upřímní, smrt se týká také dětí. Dětí prenatálních, rodících se, narozených, žijících. Je velmi těžké pro rodiče toto vůbec připustit. V západní společnosti rodíme v průměru málo dětí (což je diskutabilní, zda je dobře, či ne) a velmi nám na nich záleží (což je samo o sobě určitě v pořádku). Dříve však byla i smrt dítěte normální součástí života rodiny, ačkoliv jistě bolestnou. Dnes je to tabu. Strašák v podobě Morany.

Ne, rozhodně bych teď nechtěla zažít odchod vlastního dítěte. Bylo by to pro mě to nejtěžší v životě. Zažila jsem odchod našeho druhého prenatálního dítěte, proto si dokážu tu bolest alespoň zčásti představit. Co mi však připadá alarmující, je nastavení společnosti. To, že smrt úplně ze života pošetile vytěsňujeme, děláme, že neexistuje, bojujeme s ní za každou cenu, chceme být pány nad životem a smrtí – hrajeme si “na bohy”.

Chceme být pány nad početím a nepočínáme děti ve vášni, ale ve zkumavkách.

Pány nad zrozením, kdy ženě i dítěti bereme jejich vrozené schopnosti a kompetence.

Pány nad životem i jeho koncem, který udržujeme často za každou cenu uměle.

Tlačíme techniku a aroganci i tam, kde už je to vysloveně rouhání.

Tomuto tématu se věnuje věhlasný francouzský porodník Michel Odent, člověk, který je takzvaně růží mezi trny, v knize Porod a budoucnost Homo sapiens. Varuje právě před “hraním si na bohy”, neboť toto chování má velmi špatný dopad na schopnost přežití lidského rodu. Doporučuji k přečtení.

Dnes je pro nás smrt tabu. Nemluvíme o ní, protože to jaksi není slušné. Pokud o ní mluvíme, pak ve strachu. Když se s ní potkáme ve svém okolí, jsme rozpačití a nevíme najednou, jak se chovat. Když se s ní potkáme u svého bližního, jsme paralyzováni. Není smutná smrt, smutné je to, že jí ignorujeme a když přijde, nevíme, jak s tím naložit.

Chci změnit své vlastní vnímání smrti, přijmout ji a smířit se s ní jako s neodvratitelným během života, protože jedině tak můžu žít plnohodnotně v přítomnosti, bez děsivého strašáka někde v pozadí mé mysli.

Biologický odpad?

Prenatální dítě je dítětem od okamžiku početí, proto záměrně nepoužívám studené a odtažité slovo “plod”. Prenatální dítě je dítětem v jakémkoliv okamžiku svého vývoje. Dítě je dítě, ať už je mu pět, 24 nebo 40 prenatálních týdnů.

Naše druhé dítě bylo staré asi šest týdnů, když v mém těle zemřelo. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Co to mění na skutečnosti, že bylo tak malinké? Pro mě bylo dítětem od okamžiku početí, kdy bylo jen shlukem buněk. Bylo pro mě velmi těžké srovnat se s realitou. Z bolestného pocitu, že už “to” chci mít za sebou, jsem se rozhodla podstoupit revizi dělohy, i když nebyla nutná. Miminko jsem nikdy neviděla.

Pavla Vlasáková, Embryo v dlaních

(foto: Pavla Vlasáková, Embryo v dlaních, z knihy Čekala jsem miminko, ale…, www.cekalajsemmiminko.cz)

Nikdy na ten den nezapomenu. Na ten technický, studený přístup, na ty věty “no co, jste jen jedna z mnoha, za chvíli to máte za sebou, uděláte si nový, vždyť to ještě ani není člověk”.

Slibuji vám, že až jednou znova potkám toho pana primáře, který mě necitlivě vyšetřoval tak, že do mě vrazil ruku snad až po loket, tak, že mi vytryskly slzy leknutím i bolestí, budu mít chuť vrazit mu násadu od smetáku do … víte kam. Aby měl reálnou představu o své práci.

Připadala jsem si jako znásilněná, když mi, celé nahé, ležící na zádech, zřízenec roztáhl a přivazoval nohy a ruce. Klepala jsem se zimou, hrůzou i ponížením. Ptala jsem se sama sebe: Proboha, co tu vlastně dělám?!

Probudila jsem se vlastním pláčem. Nemohla jsem si pomoct, moje oči samy plakaly. Nad odešlým miminkem, nad sebou samotnou, nad vnitřní prázdnotou, nad prostředím a situací, do které jsem se dostala a dostat jsem se do ní nemusela – kromě toho, že jsem procházela spontánním potratem po zamlklém těhotenství, mi nic nebylo, nekrvácela jsem nikterak výrazně, jen jsem si myslela, že tak uteču před smutkem. Jedna zdravotní sestřička byla velmi empatická a citlivá, hladila mě a říkala mi, ať klidně pláču. Připadala mi jako anděl.

Ještě další týden jsem byla v naprosté paralýze. Jako kdybych zapomněla žít, jako kdybych zapomněla na svého úžasného prvorozeného syna. Ploužila jsem se jak bez života. Každý pohled na těhotnou ženu nebo na cizí miminko mi jitřil bolest na duši.

Po týdnu mi došlo, že jdu špatnou cestou, vedoucí do pekel. Tím, že zamrznu, ničemu nepomůžu, miminku život nevrátím, hořkou pachuť ze zákroku v nemocnici nesmažu, nepomůžu ani sobě, ani svému synovi a manželovi. Donutila jsem se sebrat a vrátit se na to pomyslné rozcestí. Rozhlédnout se tam, jestli jsem náhodou nepřehlédla jiný směr.

Navštívila jsem homeopatku a až po dlouhé době mi došlo, že to, co mi od ní nejvíc pomohlo zvednout se zase na nohy, bylo naslouchání, empatie, možnost vypovídat se a hlavně: ROZLOUČENÍ S MIMINKEM.

smrt dítěte

Rituál rozloučení

Každému člověku, kterému zemřel milovaný blízký, pomůže vědomé rozloučení. To platí také pro rodiče dětí, i těch prenatálních, ať už děti byly jakkoliv malinké. Obřad rozloučení má z psychologického hlediska uzdravující moc.

Mně osobně rituál pomohl začít znovu žít. Radovat se z našeho syna, z harmonického vztahu s mužem, ze života, začít se těšit na další dítě. Díky miminku, které odešlo, a díky rozloučení s ním jsem se alespoň na určitý čas dokázala vytrhnout ze stereotypu všedních dní a žít obohacená o velkou životní lekci, v radosti, TADY A TEĎ.

Pokud je to možné, je pro rodiče dobré, aby si své děťátko při rozloučení mohli také pochovat, tak dlouho, jak potřebují a chtějí. Pokud už to z nějakého důvodu není možné, pak doporučuji provést alespoň samotný rituál rozloučení a pohřeb s něčím, co tělíčko miminka bude symbolizovat. Velmi citlivě se tomuto tématu věnuje Lenka na webu Ztráta miminka.

Další žena, která si prošla podobnou zkušeností, je psycholožka Lucie Lebdušková. Rozhodla se, že bude podporovat ženy, které také prožily ztrátu miminka během těhotenství a vytvořila krásný projekt Čekala jsem miminko, ale…, v jehož rámci nabízí kromě knihy příběhů i tříměsíční psychoterapeutický program. Luciino osobní vyprávění o projektu si můžete poslechnout na tomto videu.

Život a smrt jedno jest

A tak začínám svým srdcem rozumět tomu, proč nemůžu smrt ignorovat ani se jí bát. Kruh se uzavírá – začátek je konec a konec je začátek. Jaro, léto, podzim, zima. Početí, narození, dospívání, umírání. Panna, Milenka, Matka, Stařena. Ovulace, menstruace. Úplněk, nov. Nekonečný cyklus.

Život a smrt je jin a jang – jedno bez druhého neexistuje a jedno druhé doplňuje. Jak říká Jarda Dušek v pořadu Duše K o smrti: Vždyť my už všichni po smrti vlastně jsme 🙂 My už jsme se tolikrát narodili a tolikrát zemřeli, že už to pro nás přece není žádná novinka.

PS: Kdyby vás paní Smrt chytla tak jako mě a měli jste potřebu o ní vědět víc, mohl by vás zajímat 13-dílný dokument Viliama Poltikoviče Brána smrti. Tak vám přeji hezké listopadové hloubání a nebojte, příchod jara je nevyhnutelný 😉

A ještě PS 2: Pokud vás trápí syrovost, s jakou byla zmíněna ta umírající zahradní koťata… Tak vězte, že jedno z nich, které jediné nás k sobě pustilo, nám právě dělá z koupelny kůlničku na dříví, a to přímo způsobem velmi energickým a životem přetékajícím.

Mirka Valašíková Křížová
Vysvětlím ti, co potřebuje miminko ze svojí podstaty a co potřebuješ ty jako máma. Naučím tě, co můžeš udělat pro to, abyste byli spokojení oba a měli jste radost ze společného života. Více o mně si přečti tady >>
Komentáře