Vzkaz pro mámu

Milá mámo,

pamatuji si jen to, že jsem byl odjakživa tvou součástí. Byl jsem tvým tělem – ty jsi byla já a já jsem byl ty. Neznal jsem nic jiného. Byl jsem součástí tvých emocí a nálad. Slyšel jsem každou tvojí myšlenku. Co jsi prožívala ty, prožíval jsem i já.

Cítil jsem tvoje tělo všude kolem mého těla, slyšel jsem tlouct tvoje srdce, šumět tvou krev a znít tvůj hlas. Pil jsem vodu, ve které jsem se vznášel. Znal jsem tvou chuť a vůni tak, jak jí neznáš ani ty sama. Bylo mi teplo, příjemně, byl jsem v bezpečí.

Překvapilo mě, když přišel čas, kdy měl můj život pokračovat sám. Kdy se moje a tvoje tělo mělo oddělit. Někde uvnitř sebe jsem věděl, že existuje něco takového jako život po životě v děloze, ale přesto mě to překvapilo. Měl jsem trochu obavy, co mě asi čeká.

Bylo to zvláštní a náročné. Věděl jsem ale naprosto přesně, co mám dělat. Slyšel jsem tebe a cítil jsem, že jsme spolu v naprostém souladu, i když se děje něco tak neuvěřitelného, jako že se naše těla právě od sebe oddělují. Věděl jsem, že zastavit ani vyhnout se tomu nedá. Věděl jsem, že tou bránou nakonec prostě projít musím. Přesto mi to nahánělo strach. Chtělo to ode mě hodně odvahy.

Pak jsem byl najednou v úzkém prostoru a cítil jsem, jak mi hladíš vlásky na hlavičce. Takhle blízko tvoje prsty ještě nikdy nebyly. Bylo to poprvé, kdy jsem cítil tvůj dotek na své holé kůži. Dodalo mi to odvahu k úplně poslednímu pootočení a vykopnutí nožičkami… A svět se změnil. Prošel jsem bránou ze života v děloze do života mimo dělohu.

Něco tak šokujícího jsem ale nečekal, a tak jsem za chvíli začal plakat. A pak jsem ucítil tvoje ruce, které mě pevně chytily, zvedly a položily si mě na tvůj hrudník. Cítil jsem na své ohromně citlivé kůži teplo tvé kůže, každým mým pórem pronikal tep tvého srdce. Cítil jsem tvou vůni, kterou jsem dobře znal. Odvážil jsem se otevřít oči a podívat se na tebe…

A uviděl jsem ve tvých očích lásku celého vesmíru. Uviděl jsem v nich tvůj slib, že mě budeš ochraňovat, že budeš mým bezpečím a jistotou. Že tvoje tělo zůstane i dál mým světem, tak dlouho, dokud ho budu potřebovat.

Dala jsi mi důvěru a trpělivě jsi čekala, až se budu sám cítit dost silný na to, abych začal být aktivní a zajímat se o kojení. Věřila jsi mi, že spoustu věcí sám dokážu. Pomohla jsi mi už jen se posunout k prsu, když jsem ti dal signál, že jsem připravený.

Přisál jsem se ne proto, že bych měl hlad, ale proto, že to znamenalo být s tebou zase propojen. Naplňovalo mě to klidem a štěstím. Cítit tvou kůži na své kůži, která hladově hltala každý tvůj dotyk, sát prvních pár kapek mleziva, odpočívat na tvém těle, pevně se tě držet, když ses někam přemisťovala – to byly činnosti, které se na další dlouhé hodiny, dny, týdny a měsíce staly mou novou životní náplní.

Nepotřeboval jsem nic jiného než jen a jen tebe. Moje kůže potřebovala cítit tvou kůži. Můj jazyk potřeboval ochutnávat chuť tvého mleziva a později mléka. Moje oči chtěly vidět tvoje oči. Můj čich potřeboval být neustále naplňován tvou vůní, kterou jsem znal už z dělohy. Moje uši chtěly slyšet tlukot tvého srdce a naslouchat jeho důvěrně známému rytmu. Cítil jsem každou emoci, kterou jsi cítila i ty. Prožíval jsem každý okamžik všemi smysly.

Sice už jsem nežil v tobě, ale žil jsem dál na tobě, přesně tak, jak jsem potřeboval. Věděl jsem, že jsem v naprostém bezpečí, když jsem se držel tvého těla a sál z prsa kdykoliv, kdy jsem sám chtěl. Všemi smysly jsem se mohl každou vteřinu přesvědčovat o tom, že jsi se mnou, že tvoje tělo je tu stále pro mě.

Měl jsem jistotu, že mě neopustíš, že mě nikde nenecháš. Důvěřoval jsem ti, že mě ochráníš, ať budu bdít nebo spát. Důvěřoval jsem ti, že mě nenecháš zmrznout ani sežrat dravcem. Neznal jsem cizí svět, do kterého jsem přišel a proto jsem ti důvěřoval celým svým malinkým tělíčkem a celou svou duší.

Cítil jsem se naplněný tvou láskou, protože jsi byla stále tak blízko, tělo na tělo. Proto jsem trpělivě a s důvěrou čekal, když jsi mě položila a najednou někam zmizela. Dnes už tomu rozumím, že i ty si potřebuješ někdy dojít na záchod, do sprchy nebo pro jídlo a taky už rozumím tomu, že nikdy nejsi moc daleko.

Tenkrát jsem to ale nevěděl. Když jsem už dlouho necítil svým tělíčkem tvoje tělo, znamenalo to pro mě, že jsi zmizela. Když se mi to čekání už zdálo dlouhé a začal jsem mít strach, že jsi mě opustila, plakal jsem a volal jsem tě.

Pokaždé ses hned objevila, zvedla mě k sobě do náručí a mně se tolik ulevilo. Byl jsem zase šťastný, zase jsem se cítil milovaný a věděl jsem, že je svět v pořádku. Nikdy jsi mou důvěru nezklamala. Nikdy jsem tě nemusel volat příliš zoufale a příliš dlouho až tak, aby mě to vyčerpalo nebo abych se cítil bezmocný.

Když ses přesunovala na větší vzdálenosti a delší čas, brala jsi mě vždycky s sebou, jen tak na ruce nebo do látky. Miluji, když mě nosíš všude s sebou. Dělá mi moc dobře, když se se mnou hýbeš. Tvoje rytmická chůze mě uklidňuje a tak krásně se mi při ní odpočívá a uvolňuje! Vím, že u tebe jsem v bezpečí a v teple a že se mi nemůže nic stát.

Když mě vyleká štěkající pes nebo startující auto, pevně tě stisknu ručičkami a nožičkami a chytím se tě jako opička. Když vím, že jsi se mnou a já se tě můžu chytit, brzy se zase upokojím.

Moje milá mámo, dnes už je mi skoro rok, a urazil jsem za těch několik měsíců obrovský kus cesty. Už netrávím tolik času na tobě, naučil jsem se sedět, lézt, stát a brzy udělám první krůčky. Zajímá mě objevovat okolní svět a vrhám se do něj plný sebevědomí a důvěry, protože vím, že jsi blízko a protože jsem z perspektivy tvého těla viděl, že svět kolem tebe je bezpečné místo.

Přesto tě ale pořád dál moc potřebuji. Potřebuji, abys mě nosila s sebou, když něco děláš nebo někam jdeš. Potřebuji se v noci ujišťovat o tom, že jsi blízko a že vyženeš všechny moje strachy. Potřebuji se kojit podle svých přání. Potřebuji vědět, že jsi tady pořád pro mě.

Vidím na tobě, že jsi unavená a že někdy pochybuješ, jestli děláš dobře, když mi dáváš bezpodmínečnou péči a lásku. Vím, že teď ti to tak možná nepřipadá, ale už brzy přijde čas, kdy tvou stoprocentní péči postupně potřebovat přestanu. Do tvé náruče už se budu chodit jen utěšovat, když si se světem nebudu vědět rady.

Moje milá mámo, dívej se na to z pohledu celého života. Ten čas, který mi teď celý věnuješ, je jenom příliš krátká doba v celém našem životě… Je to jen krátká doba, ve které jsme si tak moc blízcí a ve které se oba postupně učíme osamostatňovat se, já od tebe a ty ode mě.

Jednou se přestanu chtít kojit, nosit a budu chtít spát ve své posteli. A pak se i já stanu dospělým člověkem, budu mít děti a budu o ně pečovat tak, jak jsem se naučil právě od tebe a od táty.

Příště: Vzkaz pro tátu

Kde čerpám inspiraci a informace:

Moji tři synové/ Přirozené kojení/ blog V bavlnce/ blog Nošenec/ Prosím spinkej/ D. Chamberlain – Fascinující mysl novorozeného dítěte/ T. Verny – Rodičovstvo od počatia 

Nevíte si rady s pláčem miminka? Přihlašte se do videoprůvodce ↓↓

Mirka Valašíková Křížová
Vysvětlím ti, co potřebuje miminko ze svojí podstaty a co potřebuješ ty jako máma. Naučím tě, co můžeš udělat pro to, abyste byli spokojení oba a měli jste radost ze společného života. Více o mně si přečti tady >>
Komentáře