DÁŠA:    Tak trochu jiné těhotenství

Tento příběh nebude o klasickém těhotenství, porodních bolestech ani lékařích. Tato cesta mi dosud nebyla dovolena. 

Přesto jsem byla těhotná. Plná těšení a myšlenek na dítě. Mé těhotenství začalo podáním žádosti o adopci na Městský úřad. Pokračovalo psychologickými testy a kořeněno bylo přípravou na mateřství odbornou organizací. Tříměsíční kurz nás s mužem připravoval na to, že k nám přijde děťátko.

V průběhu nám docházelo, že si musíme zodpovědět mnoho otázek o původu dítěte, jeho rodičích, nemocech či rase. Být k sobě upřímní a říct si, co už ne. Také nám začalo docházet, že dítě, které k nám přijde, bude mít syndrom opuštěného dítěte a mnoho dalších traumat, s kterými si budeme muset poradit.

Hodně lidí nás hodnotilo, zda jsme schopni vychovávat dítě. Papír za papírem se hromadil ve spisu. Po devíti měsících přišlo rozhodnutí, že jsme schopni vychovávat dítě a zařadili nás do registru žadatelů. Myslíte, že už je tady porod. Ne ještě jsme museli pár měsíců počkat. Nastala doba čekání, pro mě spíš přenášení. Nekonečné dny čekání na telefon.

28. 4. 2015 telefon zazvonil.

Volali mi, že pro nás mají děťátko. Byla jsem tak plná radosti, že jsem se zapomněla zeptat, zda je to holčička nebo chlapeček. Přesto mi to úřednice na konci telefonu sdělila: Je to krásná holčička. A začala doba porodní, která trvala čtrnáct dní.

Ještě to odpoledne jsme viděli fotky a věděli, odkud dítě pochází. Je hrozné koukat na fotky a snažit se v tom citovém zmatku poznat, zda je to miminko, které má přijít do vaší rodiny. Při porodu si nemůžete vybírat, ale zde máte určit, zda si budete blízcí. Naštěstí rozhodnutí čekalo až na osobní setkání.  Pět dní, než jsme ji uviděli, jsme zpracovávali informace o rodině a snažili se je ustát.

6897253332_2053585dd9_o

Setkání nastalo 1.5.2015.

Jeli jsme se na Viktorku podívat přes půl republiky k pěstounům. Cestou jsme vyzvedli sociální pracovnici. Příchod byl poněkud nesmělý a pak jsme ji uviděli. Ležela na peřince na zemi a spinkala. Koukali jsme na ní a čekali, až se probudí.

Najednou byla vzhůru a moudře si nás prohlížela. Potom mi ji položili do ruky. Bylo jí pět měsíců a byla lehoučká. Neplakala a koukala se na nás. Potom jsme dostali kočárek a jeli se s ní projet ven. Kde se od nás vlastně očekávalo, že se domluvíme a řekneme naše rozhodnutí.

Mně už ale bylo jasné, že není cesty zpět. V okamžiku jsem zapomněla na vše, co mě trápilo. Veškeré pochybnosti byly pryč. Asi bych už nedokázala odjet s tím, že toto děťátko už neuvidím. Pro manžela to bylo příliš rychlé rozhodování a tak to víceméně nechal na mně. Tak jsme jeli z vycházky už s naší malou.

Nevěděli jsme, jak bude soud rozhodovat. A tak jsme byli smíření s tím, že soud může trvat několik měsíců. Odjížděli jsme s tím, že si malou odvezeme až za pár návštěv. Celý týden jsme na ni mysleli. Ve čtvrtek 7.5.2015 nám zavolali, že si malou můžeme odvést. Přestože jsem měla 90% nakoupeno, byl to nejrychlejší nákup na miminko. Za jedno odpoledne jsem dokoupila padnoucí oblečení, kosmetiku, jídlo a všechny drobnosti.

V pátek jsme si pro malou jeli. Chvilku jsme si spolu hráli, najedli se, přebalili jsme ji a jelo se domů.

Najednou jsem byla máma.

Ze dne na den jsem měla téměř půlroční holčičku. Už měla nějaké návyky, otáčela se a byla zvědavá. Téměř nebrečela, což vypovídalo o prožitých traumatech.

Nastala doba seznamování. Někdy se mi klepaly ruce, neměla jsem cvik. Když jsem ji poprvé položila na nahé tělo, dvě hodiny brečela. Položenou srdcem na mém srdci jsem ji provázela znovuotevřením srdce. Ten pláč mi trhal srdce, ale věděla jsem, že léčí.

Krok za krokem spolu odstraňujeme malá traumata z porodnice, kde byla sama. Láskou léčím syndrom opuštěného dítěte a Viktorka je čím dál více sama sebou.

Možná už za měsíc bude poslední soud, v pořadí třetí, a Viktorka bude Vorlová. Tím se podpoří průběh léčení poraněné duše. Jsem neskonale vděčná, že jsem se rozhodla, pomoci dítěti cizích rodičů a za Viktorku, která mi otevírá nové dveře v životě. Učí mě a léčí mou poraněno duši. Děkuji.

Dáša Vorlová, autorka projektu Pozitivní vlna, www.dagmarvorlova.cz

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

ZPĚT na seznam příběhů >>

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>