Jsem máma tří kluků (2010, 2013, 2017). Díky jejich narození  jsem začala vnímat období mateřství jako čas, který se dá žít bez stresu (no dobře, tak aspoň v co nejmenším stresu) a s radostí ze vzájemného porozumění a naplnění.

Od roku 2013 se věnuji poradenství. Předávám svým klientkám zkušenosti s přípravou na normální porod a na radostné, láskyplné rodičovství. Poskytuji poradenství a osobní podporu při kojení a nošení miminek, při hledání a budování mateřského sebevědomí a kompetencí.

Od roku 2018 otevírám na stránce Mateřství S.R.O. eshop pro přemýšlivé mámy.

ALE BUDE VÁS TO TAKHLE VŮBEC BAVIT ČÍST...?

Řeknu vám to upřímně.

Ono to ani u nás nebylo a není vždycky tak růžové, jak se může zdát.

Dítě jako módní doplněk?

Jako prvomatka jsem si myslela, že to bude brnkačka. Že kam dítě položím, tam zůstane. Že bude spát tak často, tak dlouho a v tu dobu, jak si představuju já. Že ocení tu nazdobenou postýlku s nebesy a monitorem dechu. Že nebude brečet. Že bude krásně a potichu hajat v pečlivě vybraným dyzajnovým kočárku a já se budu procházet. 

Ne, já ho nechtěla jako módní doplněk. Přála jsem si ho, těšila jsem se na něj. Ale jako k módnímu doplňku jsem k němu přistupovala. Jako k věci, která se dá naprogramovat podle mých představ.

Realita?

No byla drsná, co vám budu povídat. Srazila se s mými očekáváními a představami.

Porod v dnešním měřítku toho, co je "normální", nebyl z nejhorších (rutina). Ale i tak mě to neustálé vyrušování, vyšetřování, oxytocinový nášup na konec, řízené tlačení, nástřih a hlavně ODDĚLENÍ od dítěte v mém mateřském sebevědomí zrovna neposílily. Věčně mi tam někdo sahal na dítě a na prsa a já se nezmohla na nic.

A syn brečel. V zavinovačce, bez ní. V postýlce, v kočáru, v náručí. Bála jsem se na něj sahat, protože podle návodu v chytré knize jsem nebyla schopná se naučit tu "správnou manipulaci". A on pořád řval. 

Blik!

Byla jsem přesvědčená a úplně posedlá myšlenkami, že:

  • ho bolí bříško
  • má prdíky
  • ho rozmazlím
  • mu ublížím
  • musí spát sám v postýlce...

Až jednou mi nějakým zázrakem došlo, jak se chovám hloupě a pošetile. Najednou jsem pochopila, že pláče, protože chce být se mnou. A pak to šlo s mojí proměnou dost rychle. Kdybych tenkrát potkala samu sebe o pár let starší, asi bych se nestačila divit.

Vrátit to nemůžeš, ale dohnat jo!

A začaly mě napadat vtíravé otázky jako:

  • Proč se vlastně miminko musí vozit neosobně v kočáru a nesmí se nosit na rukách? Kdo to zakazuje?
  • Proč se musím učit podle návodu, jak dítě držet?
  • Proč musí spát jen samo v postýlce? Kdo to přikazuje?
  • Proč se nesmí kojit kdykoliv si samo řekne?
  • Proč pláče i po kojení?
  • Proč mě vždycky počurá, když ho přebaluju?
  • Co mi tím pláčem chce vlastně říct a jak mám na něj reagovat?

A tak jsem svoje vnímání dítěte i světa otočila o 180 stupňů. Promarněné první týdny jsme dohnali nošením v šátku. Z postýlky se stalo odkladiště, syn se přestěhoval do naší postele. Porozuměla jsem mu, že si nechce dělat do pleny (ale nevykládejte si to špatně, plenu normálně nosil jako pojistku).

"Došlo mi, že společnost matkám namlouvá, že jsou pro svoje děti ty nejnebezpečnější osoby pod sluncem. Jenže ono je to přesně naopak."

Podruhé, potřetí, ale učím se pořád

Dost jsem se poučila. Ne nadarmo se asi říká, že první dítě je jako pokusný králík. Pořád se mám ale co učit. Mít děti znamená žít život jako na houpačce. Nahoru, dolů, dokola.

Nicméně druhý i třetí syn dostali už úplně jiné vstupní podmínky. Narodili se něžně, rychle, do intimní a láskyplné atmosféry, rovnou do mé vlastní náruče. Když vzpomínám na nekonečný, ničím a nikým nerušený bonding, dává mi to energii překonávat i složitá období, kterými se celé mateřství jen hemží.

Oba mladší synové mi ukázali, jak mocná je příroda, jak dokonale a spolehlivě všechno funguje - v těhotenství, při porodu, v šestinedělí i při přirozené péči o miminko. A netrápí mě, co si o mně myslí okolí. 

Rozumět miminku a čerstvé mámě mi teda docela jde (ale rozhodně o sobě nechci tvrdit, že jsem sežrala Šalamounovo to... ehm víte co! Pořád získávám nové vědomosti a zkušenosti.). Můžu vás podpořit v kojení, nošení, naučit vázat šátek a pomoct rozklíčovat pláč miminka. Nejlepší je, když se s nastávající mámou poznáme už v těhotenství, abychom se dobře poznaly. Pak vás můžu provázet těhotenstvím, přípravou na porod, při porodu i po porodu. 

Sama se pořád učím a vzdělávám a rozhodně nejsem bezchybná. Jak děti rostou, přináší to s sebou pořád dokola spoustu nových a nečekaných výzev. Učím se nastavovat hranice dětem i sobě, učím se pracovat sama se sebou a zažitými vzorci chování. Dívám se do očí bubákům ze svého vlastní dětství, protože mnou cloumají ve vypjatých chvílích. A dost to všechno dohromady transformuje i náš vztah s mužem. Netvrdím, že je to pokaždé jenom "snadné, radostné a otevřené".

V mateřství jsem si ale začala uvědomovat ještě něco: dopady lidského jednání na přírodu. Stejně jako vám záleží i mně na tom, co přijde do styku s citlivou kůží mých nejmilovanějších.  A taky mi hodně záleží na tom, jaká stopa po mně a mojí rodině zůstává na Zemi. Chci, aby moje děti jednou v budoucnu vůbec měly kde žít, takže beru osobní zodpovědnost za to, v jakém stavu planetu zanecháváme.

Není mi jedno, v čem žijeme a v čem jednou budou žít naše děti a jejich děti. Nebaví mě ukazovat prstem do Asie, že "oni" za to můžou. Nebaví mě sledovat ty haldy odpadu, jaké jedna rodina dokáže vyprodukovat. Nebaví mě, že všechno je balené ve zbytečném plastovém obalu. Není mi jedno, co přichází do styku s naší kůží. Přijímám za to všechno svou osobní zodpovědnost, vždyť jsem toho součástí, ať chci nebo nechci.

A to je důvod, proč jsem otevřela Mateřský eshop pro mámy. Podporuji ČESKÉ výrobce a vybírám do eshopu produkty, které jsou vyrobené s láskou a úctou k Zemi a ke všem živým bytostem.

Zvu vás dovnitř, najdete tam všechno, co máma potřebuje pro šetrnou péči o sebe, svoje milé i domov! Pojďte TUDY.