VERDA: Porodní příběh „neinformovaných rodičů“, začátečníků…

V dnešní době, kdy to kolem porodnictví tak trochu začalo vřít (alespoň z mého pohledu), často slýchávám, že si ženy za svůj porod mohou samy. Že v dnešní době, kdy je tak snadný přístup k informacím, si každá z nich může zjistit, do čeho jde, co má chtít, co naopak chtít nemá, a že lékaři bez jejího souhlasu, nezmůžou nic.

Ano, to je pravda.

Jenže také vím, že ženy, které rodí poprvé, často ani neví, co mají chtít a co naopak chtít nemají. Jak tedy mají zjistit něco, o čem prostě neví, že zjišťovat mají…?

Moje první těhotenství probíhalo „dramaticky“. Začal se mi zkracovat předčasně děložní čípek. Na kontroly jsem chodila po dvou týdnech, pokaždé gynekoložka zamlaskala, zakroutila starostlivě hlavou a málokdy mi sdělila něco, co by mě uvedlo trochu do klidu.

Maximálně jsem jí důvěřovala. Nebyl důvod si myslet, že by to celé mohlo být tak trochu méně závažné, než jak mi pokaždé líčila. Musela jsem skončit ve svém zaměstnání, jít na neschopenku a pod pohrůžkou hospitalizace, jsem „musela“ celé dny ležet v posteli, s podloženým zadkem.

Ne, nevzpomínám na tu dobu ráda.

Těhotenství plné strachu z předčasného porodu… Pořád jsem jen lovila na netu informace, kdy je možné už předčasně narozené dítě zachránit, děsila se toho, hledala všemožné zdroje zabývající se tím, čím mohu svůj čípek udržet zavřený, pevný, nezkrácený….

Našla jsem těch informací nakonec tolik, že jsem nevěděla, kterou z nich si vybrat. Jeden gynekolog říkal, že čípek nemá co do činění s předčasným porodem, druhý zas, že jedině ležením s podloženým zadkem je možné porod oddálit,.. pak zkušenosti vystrašených maminek, které opravdu raději vstávaly z postele jen na WC a celé těhotenství proležely… některé z nich i přesto předčasně porodily a to určitě z toho, že jednou vstaly, aby si došly samy do lednice pro chlazený utrogestan.

Šest měsíců jsem tedy hodně ležela, sem tam s výčitkami vstala, někdy i s pořádným vztekem, že chci taky trochu žít, se vydala někam do společnosti, ale jakmile mě píchlo v děloze, hned jsem zase sypala pod deku, protože to je určitě špatné znamení.

Lupala jsem do sebe na doporučení gynekoložky magnezium celé těhotenství ve velkých dávkách, cpala do sebe utrogestany, po kterých mi bylo pekelně zle, ale co bych pro to své miminko neudělala, že… Těhotenství jsem prožila tedy „nemocně“.

Ke konci těhotenství jsem k tomu všemu dostala ukrutný zánět průdušek. Štěkala jsem celé noci, namáhala břicho, nemohla spát, byla jsem úplně vysílená. Týden před termínem porodu, jsem nakonec jela do nemocnice, neboť jsem se dusila a kašláním jsem si vyvolávala velké bolesti břicha.

Už tehdy pro mě mělo být varováním chování primáře oddělení, který na mě vyštěkl, když jsem dorazila do porodnice s bolestmi břicha, že jsem asi na špatném oddělení, protože tady se rodí a neléčí zánět průdušek. Sestřička, která vyslechla rozhovor, nakonec řekla, že si alespoň poslechne malého. Já v té době vděčná, že alespoň někdo jeví zájem o můj zdravotní stav, jsem nabídku přijala.

Nyní mě napadá, byla jen má vina, že jsem těhotenství vnímala více jako nemoc, byla ovládaná strachem a při každém píchnutí v děloze se děsila předčasného porodu? Jak jsem tomuto mohla předejít? Nenavštěvovat gynekologa, nedůvěřovat jeho hrozivým zprávám….? Obejít další tři a pak se rozhodnout?

Sestra si malého poslechla, řekla, že mám malé kontrakce (to jsem ani netušila) a řekla mi, ať počkám na lehátku na pana primáře. Ten s úsměvem přišel, že mne prohlédne. Ve chvíli, kdy mě začal vyšetřovat, jsem ucítila ukrutnou bolest, bolestí jsem vyjela metr vysoko nad lehátko a vytřeštěně na něho civěla, co dělá….  S ledovým klidem se usmál a sdělil mi, že pravděpodobně budu brzy rodit, ať už domů neodcházím a odeberu se na pokoj….

Po tomto vyšetření jsem začala krvácet.

Nevěděla jsem, že mi pan primář bez mého souhlasu, udělal hamiltona, týden před termínem porodu….

Napadá mě dnes, co vede muže, možná i ženy, dělat tento zákrok, bez souhlasu klientek? Moc?

Dva dny jsem ležela v nemocnici a čekala, jestli se porod rozběhne a nic, šla jsem tedy domů. Čtyři dny jsem krvácela, až pátý den mě ráno vzbudil zvuk prasknutí balónku a já zjistila, že je postel plná vody. To byl nejkrásnější okamžik, z celého porodu….

Tato chvíle, kdy jsem s úsměvem vstala, zavolala manželovi a šla si sbalit věci, že dnes je den D… Do porodnice jsme jeli s posvátným klidem, s úsměvem na rtech, plni radostného očekávání.

Na příjmu jsem zazvonila, vyšla sestra… Manžel v ruce tašku, já s úsměvem, že mi praskla voda, jsme si to chtěli namířit rovnou dovnitř, oba. Ona však manžela zadržela, vystrčila ho ze dveří, že mám jít dovnitř sama a dveře zavřela. On nevěděl, co má dělat, chtěl dovnitř, ale vytušil, že není nikterak vítaný…

Pak sestra vyšla a řekla mu, ať jede domů, že mu zavolá. Odjel v rozpacích zpátky do práce. Jakmile tam přijel, zjistil, že tam asi nevydrží a jel zase zpět. Byli jsme domluveni, že bude se mnou podle toho, jak to situace umožní, jak to zkrátka budeme cítit.

On mezi tím byl na chodbě a přemýšlel, co má vlastně dělat, jak může být nápomocen… Má vůbec chtít jít dovnitř? A jak…, nikdo ho tam nezval… Snad by mu řekli, kdyby „mohl“? No žabaři.

Mě mezi tím čekal klasický výslech. Jediné, na co jsem si dala pozor, bylo, co kde podepisuji. Pořád jsem se ptala, co podepsat musím, co ne… Zůstala jsem u části analgetik, kde chtěli souhlas, že pokud to bude situace vyžadovat, mohou mi píchnout nějaké ty věci, které prostě neznám, protože nejsem lékař. Ptala jsem se, zda se jedná jen o zásahy v případě nutnosti. Řekli, že samozřejmě… A tak jsem podepsala.

Přestože jsem si chtěla vzít svoji košilku, nedovolili mi to a nandali na mě košili, dlouhou až nad kotníky, s výstřihem pod pupík. Cítila jsem se v ní mizerně, zvlášť když tam neustále chodili různí doktoři, doktorky, dveře se tam po celou dobu nezastavily, ani během vypuzovací fáze… Styděla jsem se za to, že mě takto mohou vidět. Bylo to nedůstojné.

Po příchodu na „hekárnu“…

…asi tak 40 minut od prasknutí vody, přišla první kontrakce. Do té doby jsem si sladce hladila břicho, mluvila na malého, že na to teď spolu vlítneme a hezky to spolu  zvládneme…

Ta první kontrakce byla ale tak velká, že mě okamžitě srazila na kolena. Proběhlo mi hlavou, že takhle hodně to nemůže bolet, natož hned na začátku, že to nemůže být přece normální…

Chtěla jsem se soustředit jen na sama sebe, ponořit se do sebe, ale pořád tam někdo procházel po chodbě, do toho mi do hlavy střílely myšlenky, jestli tam tedy přijde ten můj manžel, kde je, jestli ho tam pustí… vůbec mi nešlo, se vyrovnat a soustředit se jen na sebe.

Kontrakce přešla, ve stoje jsem čekala na další… Přišla hned na začátku po 3 minutách, a byla opět děsivě bolestivá. Přečkala jsem ji. Mezi tím jsem poslouchala chichotající se sestřičky vedle v pokoji, že už je konečně pátek, která kam půjde nakoupit, kam se která chystá…

Dodnes si pamatuji pár položek z nákupního seznamu jedné z nich, zda oříšky slané, nebo bez soli… a vlašák na chlebíčky. Opravdu nebylo možné vnímat jen své tělo, ač jsem moc chtěla.

Po pár kontrakcích přišla doktorka, že mě vyšetří. Chtěla, abych přešla ob dva pokoje, a lehla si na lehátko (v tom mém pokoji lehátko bylo, ale asi chyběla zapisovatelka, nebo tato postel byla výš, nevím).

Nemohla jsem jít, kontrakce byly delší, ale musela jsem (nebo spíš myslela jsem si, že musím, jako všechno). Když chtěla, abych si lehla, řekla jsem jí, že to nejde v té kontrakci a ona na to, že to budu muset vydržet. Kdo tohle zažil, jaké to je, si v kontrakci lehnout na rovnou podložku, ví, o čem mluvím.

A takhle tam se mnou pocvičila čtyřikrát, v průběhu zhruba půl hodinky. Mno.. jak může probíhat porod v takovém cestovním ruchu…

Groomed hands are full of rosebuds, Image: 150065964, License: Royalty-free, Restrictions: , Model Release: no, Credit line: Profimedia, Stock Budget

Napočtvrté do mne sáhla, což v kontrakci být vyšetřována, bylo bolestivější než cokoliv, co jsem doposud znala. Řekla, že se neotvírám, že mi bude muset něco píchnout. Dostala jsem strach, že se něco děje…

Přemýšlela jsem, kontrakce se mi zdály být příliš bolestivé, doktorka se tvářila starostlivě a říkala, že je třeba, aby mi povolil čípek, který mám děsně tuhý.

Zeptala se mě, jestli může. Jak mám pro krista vědět, co je v tuhle chvíli pro mě a dítě dobré? Co je opravdu potřeba a co ne? Co se stane, když si to píchnout nenechám? Řekla jsem jí, ať dělá jen to, co dělat musí. Prostě jsem zodpovědnost za to, zda mi něco píchne, či ne, přehodila na ní. A tak mi jí píchla. Asi tedy musela.

To, co se stalo poté, se mi ani teď, po třech a půl letech, nebude psát lehko.

Když mi píchla onu injekci, byla to zhruba hodina a půl od prasknutí plodové vody… Když přišla další kontrakce, zatmělo se mi před očima. Myslela jsem si už předtím, že větší bolest nesnesu…

Další kontrakce přišla né za tři, ani za dvě minuty… Další kontrakce přišla za půl minuty a po půl minutách, běžely s maximální možnou intenzitou, tři čtvrtě hodiny vkuse. Kontrakce za kontrakcí. Nestačila jsem se ani vydýchat, pořádně nadechnout a už běžela další.

Koukala jsem na vteřinovou ručičku hodin, které měly v oné místnosti pověšené, byl to totální sprint. Po půl hodině těchto kontrakcí jsem už nerozeznala, co je kontrakce, prostě jsem v tom jela pořád a nikde nikdo. Před tím mě pořád někdo vyšetřoval, poslouchal a teď když jsem opravdu někoho potřebovala, byli všichni pryč….

Byla jsem úplně bezradná a cítila veliký strach, cítila jsem, že něco není tak, jak má být.

Pak se objevila jiná doktorka, než která pečovala o mě předtím a já jí řekla, že chci jít tlačit. Neměla jsem pocit na tlačení, ale byla jsem šťastná, že tam ta doktorka je, že tam nejsem sama. Bála jsem se, že když nepokročím dál, zase odejde.

Pokynula, ať vylezu na kozu, vyšetřila mě a řekla, že to ještě nebude, ať si ještě slezu. Slezla jsem z té kozy, dvě kontrakce a ať si zase vylezu…

Když jsem slezla a vylezla potřetí, přišla ještě jedna doktorka, spolu se sestrou. Sestra mě držela za ruku, byla moc milá, hladila mě, druhá tam pořád něco konzultovala a tvářily se u toho vážně. Napíchli mě na hadičku (prý co kdyby…) a na monitor.

Já nevěděla, že se to dělá vždy, že je to běžná praxe a opět mě to pekelně vyděsilo. Zeptaly se mě, zda chci k porodu manžela. Nechtěla jsem ho vyděsit, cítila jsem, že něco není v pořádku a tak jsem řekla, ať ho zavolají až po narození miminka.

Doktorka do mě pořád sahala a tvářila se pokaždé ustaraně… Ptala jsem se, co se děje a ona že neví. A to se opakovalo několikrát. Umírala jsem bolestí, strachy a do toho se mísily rozhovory z okolí, kde neustále zaznívalo slovní spojení „císařský řez“.

Já jsem se tak lekla, že půjdu na císařský řez, že jsem mobilizovala všechnu sílu co jsem měla a prostě to rvala. Kontrakce nekontrakce… Zaťala jsem  zuby a začala tlačit… Jedna z doktorek mě okřikla…„Nevrčte nám tady!!!“… a to jsem se snažila být opravdu potichu..

A nic, nic se nedělo.

Kolem mě to začalo kmitat, slyšela jsem, jak doktorka říká, že malého „ztrácí“, opět jsem se ptala, co se děje a to už se mnou nikdo nemluvil. Jen mi řekly, ať se nebojím, že přijde pan doktor a pomůže mi, že je šikovný.

Ten doktor, od kterého jsem neustále slyšela, jak se baví o tom císařském řezu!!! Pan doktor skutečně  přišel, s paní doktorkou si stoupli každý z jedné strany. Jeden zapíchl loket do mého břicha, sjel dolů, jak dojel dolů, shora už jel loket další… a takhle mi  několikrát rolovali břicho. Nepopsatelná bolest.

Byla jsem už jako hadrový panák, naprosto odevzdaná, neměla jsem moc nad sebou, nad dítětem, nad porodem, nad ničím. A ještě jsem si nedovolila křičet bolestí. Další doktorka mi říkala, kdy mám tlačit, necítila jsem už, co je kontrakce a co není.

Miminko stále nikde a tak pan doktor odešel pro náčiní, ucítila jsem, jak mě nastřihl, malého chytil do kleští a prostě ho vyrval. Pamatuji si, jak pan primář jednal s ledovým výrazem v obličeji, jako bych snad nebyla ani člověk, rutina. Neoslovil mě, nemluvil na mě, vlastně se mi nepodíval ani do tváře, vše se dělo beze mě.

Zavolali mého manžela… Slyšela jsem, jak jedna z doktorek říká, ať si dvě stoupnou přede mě, aby mě neviděl. Malého jsem jen mlhavě zahlédla, hned ho odnesli. Pak jsem slyšela, že jedna druhé říká, ať mě uspí, že placenta sama stejně nepůjde a že to šití bude velký. Mně už bylo všechno úplně jedno.

Jak to nyní píšu, uvědomila jsem si, jakou silou k sobě při tom tisknu kolena.

Tohle všechno se událo ve 2,5 hodinách od prasknutí vody.

Probudila jsem se po dvou hodinách spánku.

Bez dítěte. Bez manžela. Na kapačkách, které jsem měla ještě dva dny poté. Byla jsem zlomená, bolavá, prázdná. Svého syna jsem poprvé viděla v mms na mobilu, kterou mi poslal manžel. Byl krásný, v pořádku, apgar score 10-10-10.

Chtěla jsem přinést miminko, odmítli, že ho neudržím, že až v přítomnosti manžela. Ten přišel zanedlouho, byl šťastný, když mohl držet malého v ruce. Mně ho ale stále nedali.

Po chvíli přišla sestra, bez optání vyndala mé prso a malého přiložila. Spal. Začala s ním třepat, plácat ho, obracela ho vzhůru nohama, aby se probudil… Probral se, neplakal, otevřel pusu u prsa a než se přisál, zase se vypnul. Nepřisál se, ani teď, ani potom.

Když manžel odešel, malého mi vzali s tím, že na noc si ho vezmou k sobě, že mi ho nemůžou nechat. Nespala jsem celou noc, ve čtyři mi ho přinesli na kojení. Spal. Prosila jsem, aby mi ho už neodváželi. Souhlasili, ale zakázali mi ho brát do postele, nebo ho zvedat z boxu… Každé tři hodiny chodila sestra, která malého přikládala k mému prsu.

Na druhý den přišla jiná sestra z dětského oddělení, která mi měla ukázat, jak malého přebalit, vykoupat. Jenže já nemohla vstát z postele. Začala vztekle klít, že si ho ani nepřebalím, že to není možný…. a přitom s ním  házela na přebalovacím pultu, jako by to byla hadrová panenka.

Já ale nemohla vstát, měla jsem 17 stehů uvnitř a 12 stehů zvenčí a ještě jsem byla napojená na kapačku, jak jsem mohla jít přebalit dítě, které mi ještě zakázali si brát do postele, natož s ním vstát? Bylo to tak tak ponižující a bolestné…

Padla jsem do hluboké deprese, že nejsem schopná ani porodit dítě, že jsem své dítě vystavila velkému riziku, že díky mě mohlo umřít…ještě že tam byl ten pan primář s paní doktorkou a pomohli mi malého porodit. Určitě mu zachránili život. Jsem nemožná… neumím ani tu nejpřirozenější věc na světě. Určitě jsem si to spískala všechno sama… Chudák dítě. Neumím ho nakojit, ani se o něj postarat… Jsem hrozná, hrozná, hrozná.

Když přišla na vizitu doktorka, která byla u porodu, víte jaká byla první moje otázka? „Co jsem udělala špatně? Můžu za to já, co se stalo?“. Odpověděla mi, že za to nemůže nikdo. Že jsem měla překotný porod a malý se nestačil dorotovat.

Když jsem se zeptala, proč se tam mluvilo o císařském řezu, jestli o něm uvažovali, začala se smát, že se jednalo o SC jiné pacientky, kterou právě pan primář „odbavoval“ vedle.. (?!)… No. A já si kvůli tomu vytlačila močový měchýř.

Otázkou pro mě dodnes zůstává, zda by ten porod byl překotný, kdyby mi po tak krátké době porodu nepíchli cosi na povolení čípku. Co zapříčiní to, že se dítě „nestačí dorotovat“?

Jaký by ten porod byl, kdybych po celé těhotenství nejedla magnezium a utrogestan. Jaký by ten porod byl, kdybych celé těhotenství neprožívala ve strachu z předčasného porodu.

Jaký by ten porod byl, kdybych celé těhotenství neproležela (moje psychická i fyzická kondice byla na bodu mrazu). A co ten hamilton? O prostředí, nepodpoře a průběhu porodu, ani nemluvím…

Mám fotky malého, jak jej utírají do modrého igelitu po porodu, myjí ho pod proudem vody z kohoutku, manželovi ho po umytí, vážení, měření, vymývání nosu a pusy dali, ale jen na chvíli. Po 20 minutách si pro něho přišli, že už si ho musí vzít… (?). Manžel nevěděl, že nemusí poslechnout, stejně jako já jsem to nevěděla od samého začátku a naprosto se v dobré víře podvolila vůli všech lékařů.

mikuláš

Nemohla jsem pořádně chodit 9 týdnů. Byla jsem roztržená až do stehna. Mám vytlačený močový měchýř. Čeká mě zevní plastika, nejenom z estetických důvodů, kterou si budu muset uhradit.

Tak.

Ano, byla jsem úplně obyčejná prvorodička. Neinformovaná. Nevěděla jsem, že by se mnou mohl někdo jednat proti mému zájmu i zájmu dítěte… Nevěděla jsem, o čem přesně se mám informovat. Důvěřovala jsem – v těhotenství gynekoložce (že mi opravdu hrozí předčasný porod), při porodu lékařům a ano, zodpovědnost za porod, jsem tímto neuváženým jednáním předala do rukou odborníkům.

Potkávám ženy, těhotné ženy, které věří, že porodí hezky a to kdekoliv a s kýmkoliv. Neinformují se proto, že přece každá žena dokáže porodit… na co by se měly informovat? Zvládnou to jako každá jiná, co řeším? Je to pro mě bolestné vědět, že se jim může stát něco podobného, ne-li horšího… a je to krutá daň za vlastní nevědomost. Nachází se přesně v tom bodu, ve kterém jsem byla poprvé já.

Dnes jsem si naprosto vědoma svých pochybení, ale bez této zkušenosti bych to zjistit nikdy nemohla.

Jsem ráda za diskuzi, kterou vyvolal dokument Pět zrození. Dokument jsem neviděla, byl by pro mě příliš bolestivý. Stačí mi pozorovat porody žen ve svém okolí, jsem neustále svědkem různých manipulací a utrpení žen, které porod vnímají jako něco, co prostě musí přežít.

Reakce pana Svobody na dokument, reakce pana Váchy a jiných, mluví za vše. To oni jsou pány našich porodů… Oni je „odrodili“, pacientky nemohou vědět, nerozumí tomu a co je nejhorší, ty pacientky tomu často opravdu věří a ještě si to dávají za vinu. A ještě píší děkovné dopisy… Ano, i já jsem této porodnici napsala po porodu děkovný dopis. Věřila jsem, že nám oběma zachránili život.

Procitla jsem a cítím, že tento násilný porod ve mně zanechal hluboké rány.

Děkuji za sdílení.

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

O své porodní příběhy, jak ty smutné, tak ty krásné, se s vámi na této stránce dělí ženy ze všech koutů republiky.

Mým přáním je, aby vám byly inspirací, poučením a cestou k přemýšlení a pochopení. Aby vám byly vzkazem, že ta nejzásadnější otázka, kterou si budete klást s příchodem svého děťátka, zněla „JAK?“. Teprve až po této otázce přichází otázka „KDE?“. 

Mým přáním je, aby všechny tyto příběhy dohromady skládaly mozaiku reality, jak děti přichází na svět a co můžeme společnými silami udělat pro to, aby došlo k pozitivním změnám.

O svůj příběh zrození se můžete podělit také vy. Pošlete mi své vyprávění na email mirkakriz@seznam.cz.

Můžete připojit i fotky či obrázky, které jste malovaly. Vaše příběhy zveřejním na této stránce.

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře