VENDULA: Tichý pláč do polštáře

Když jsem otěhotněla, začala jsem shánět informace o porodnicích. Celkem brzy mi bylo jasné, že v Chebu rodit nechci a to mám porodnici skoro za barákem. Všechny historky byly dost děsivé, mimo jedné jediné, a ta dotyčná maminka je zdravotní sestřička z této nemocnice, takže protekce je prostě jasná :-)

A tak jsem si vybrala Sokolovskou porodnici.

V půl šesté ráno mi praskla a voda a tak jsme vyrazili směr Sokolov. V porodnici ve výtahu se mě ihned ujala sestřička, která zrovna nastupovala směnu a vedla mě na příjem. Klasické vyšetření na pásech a ten hrozný koloběh papírů. Ač jsem vše měla pečlivě připravené, musela jsem vše zopakovat. Ne, na telefonní číslo na manžela si nevzpomenu ani za běžných okolností, natož když prožívám kontrakce.

Po asi hodině a půl úvodních papírů, odběru moči a převlékání do andělíčka, jsem mohla konečně do koupelny. Sprchovala jsem se, chodila jsem, zkoušela jsem balon a sakra dlouho čekala, až se napustí vana, jelikož Sokolovská porodnice byla před rekonstrukcí a na koupelně to bylo velmi znát.

Po celou tu dobu se mnou v koupelně byl manžel a moje maminka. Kolem desáté hodiny mě zmohlo, že to trvá a já se stále velmi pomalu otevírám a tak jsem přijala nabízenou analgézii.

Bylo mi vysvětleno již na předporodním kurzu, že se analgézie aplikuje přímo do žíly, uleví od bolesti a neovliňuje miminko. Přišel tedy anesteziolog a analgézii mi připojil. Dostala jsem malou krabičku a sama jsem si dávkovala dle bolestí.

Velmi brzy jsem pocítila obrovskou úlevu od bolesti. Minimálně 50% bylo pryč. Byla to veliká úleva. Ale velmi brzy jsem začala být ospalá, malátná a točila se mi hlava.

Každou půlhodinu za mnou přišla nějaká sestřička, musela jsem vylézt z vany, lehnout na lehátko a nechat se vyšetřit. Dost často se stalo, že do mně šahali při jednom vyšetření třeba tři lidi.

Kolem druhé hodiny odpoledne, když jsem ležela ve vaně, mnou najednou projela obrovská bolest. Analgézie sice utlumí bolest při první době porodní, ale tím to končí. Přijde druhá doba porodní a samotný porod a bolest je okamžitá, veliká.

Přesunula jsem tedy na porodní sál, klasicky na porodní kozu. Byla jsem ale otevřená na 8cm a tak jsem měla chvilku zkusit tlačit, ale miminko vůbec nešlo dolů. Přišel doktor a řekl, že mi dají oxytocin, který by mi měl pomoci se dootevřít.

Bolesti po oxytocinu byly obrovské, zatínala jsem ruce do madel a snažila se nebrečet. Na pravý bok, na levý bok, slézt dolů a do podřepu, zase nahoru a zkusit tlačit. Když jsem otevřela oči, viděla jsem sedět na židli doktorku a velmi se nudila.

V 15.45 se rozrazili dveře, přišel doktor a že porod nepostupuje a ukončíme ho císařským řezem. V tu chvíli jsem kývala hlavou, div jsem si jí neukroutila. A rozjela se obrovská akce.

Začalo tam pobíhat asi 15 lidí a všichni křičeli: Honem, honem, vycévkovat, podepsat souhlas s operací, převlíknout, přesunout se na operační sál. Na stole mi připoutali obě nohy, levou ruku podél těla a pravou ruku v pravém úhlu, na které mi měřili tlak.

Doktor už tam stál v roušce a čekal. Prožívat ty obrovské kontrakce připoutaná ke stolu, na obličeji kyslíkovou masku a bez možnosti se pohnout bylo hrozné. Pak jsem už jen slyšela „a ted už vám pouštíme něco na uspání“.

Čtyřikrát jsem se nadechla a víc nevím…

1394039427_88d9407c86_o (1)

Syn se narodil akutním císařským řezem v 15.45 a nedýchal. Museli ho resuscitovat a byl na tom velmi špatně. Já se probudila až v 7 večer a chtěla jsem vidět syna.

Přinesli mi ho na 1 minutu! Jednu jedinou minutu jsem ho držela a pak ho sestřička odnesla a dalších 20 hodin jsem ho neviděla.

Ležela jsem v posteli, nemohla se hýbat a koukala jsem na zeď na ty ohromný hodiny a modlila se, ať už je to za náma. Někdy v průběhu večera přišla dětská doktorka a s úsměvem mi oznámila, že syn je v pořádku.

Za celou dobu mého pobytu v porodnici mi nikdo nic neřekl. Další tři dny mi ho nosili jen na kojení. Přestěhovali mně na pokoj k mamince, která rodila vaginálně a měla syna u sebe. Mezi našimi postelemi byly ty dvě malinký postýlky. V její spal ten malý drobeček a moje byla prázdná. Zoufalství…

Snažíme se o druhé miminko a už teď vím, že to udělám jinak. Každopádně si nenechám nic píchnout. A nebudu rodit v leže na koze. A miminko si nenechám odnést a nebudu tiše plakat do polštáře zoufalstvím.

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

O své porodní příběhy, jak ty smutné, tak ty krásné, se s vámi na této stránce dělí ženy ze všech koutů republiky.

Mým přáním je, aby vám byly inspirací, poučením a cestou k přemýšlení a pochopení. Aby vám byly vzkazem, že ta nejzásadnější otázka, kterou si budete klást s příchodem svého děťátka, zněla „JAK?“. Teprve až po této otázce přichází otázka „KDE?“. 

Mým přáním je, aby všechny tyto příběhy dohromady skládaly mozaiku reality, jak děti přichází na svět a co můžeme společnými silami udělat pro to, aby došlo k pozitivním změnám.

O svůj příběh zrození se můžete podělit také vy. Pošlete mi své vyprávění na email mirkakriz@seznam.cz.

Můžete připojit i fotky či obrázky, které jste malovaly. Vaše příběhy zveřejním na této stránce.

V každém jednotlivém příběhu by mělo zaznít, co jste se díky této prožité zkušenosti naučily, pochopily, čím vás obohatila, co to pro vás znamená a jak vás to ovlivňuje do budoucnosti.

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře