Mé šestinedělí aneb jak jsem na to byla sama...
Nikdy v životě jsem si nemyslela, jak může být mateřské pouto hluboké. Nic a nikdo pro mne nebude znamenat víc než můj syn.

Měla jsem dlouhý ''porod ",kdy jsem dvacet hodin prožila v bolestech a po hodině a půl na sále jsem porodila svůj 4.260 g poklad. Nejkrásnější prožitek pro mne byl, když mi malého položili na bříško,zhasli nám a nechali nás spolu dvě hodiny odpočívat na sále.

Nikdy jsem si nedělala starosti ohledně kojení...Ale! V porodnici jsem kojila, ale malinký nepřibíral a neustále plakal. Proto mi ho sestry začaly dokrmovat a mě bylo úzko a po psychické stránce na dně.

Po příchodu domů jsem stále dokrmovala a při každém pohledu na malého s flaškou v pusince se mi chtělo brečet. Selhala jsem. Nebyl nikdo, kdo by mě podpořil.

Můj syn je od narození plačtivé miminko a pokaždé když zaplakal, byla jsem terčem slovních útoků typu... On má hlad, nakrm ho, tvé mléko mu nestačí, máš mléko na ho*no, týráš ho hlady atd...většinu nocí jsem probrečela, ale nevzdala jsem se....něco ve mně mi říkalo, prď na všechny a dělej si to podle svého.

Když jsem jednoho dne byla už opravdu zoufalá, rozhodla jsem se jako poslední možnost kontaktovat Mirku. Ufff! Jak já jsem teď šťastná, že jsem tak učinila.

Ne, že mi jen potvrdila, že kojím naprosto normálně, ale ta podpora! Mě vám bylo najednou tak krásně a já se konečně cítila jako MÁMA.

Společně jsme si vyzkoušeli "bezplenkovou" metodu. Opět jsem byla posléze terčem výsměchu. O svých pocitech a událostech bych psala dál, ale vše jsem hodila za hlavu, dala si klapky na uši a oči a poslouchala jen svůj instinkt. A jaký byl? No úžasný... Dodnes kojím a malinký čůrá do umyvadla 🙂

Jarka

Byla jsem na kurzu šátkování u Mirky, a jsem opravdu moc spokojená. Vše podává trpělivou, citlivou a srozumitelnou formou, že se člověk nebojí zeptat :). A praktické procvičování, i případné zopakování, jsou naprosto dostačující pro začátek. Navíc Mirka poradí a ráda pokecá i o jiných věcech kolem rodičovství, což je super. Doporučuji, za mne přínosné a příjemně strávené chvíle... Držím palce, ať vyškolíš další a další spokojené mamky. Díky!

Andrea


Když se mi narodil syn, dělala jsem vše tak jak ostatní dělávají. Ale bohužel, v kočárku se synovi nelíbilo a plakal a plakal. Dvouhodinová procházka znamenala jeho dvouhodinový usilovný pláč a já taky neměla daleko k pláči. Když byli malému tři měsíce, řekla jsem si a dost! Od kamarádky jsem se doslechla o šátku a tak jsem vyrazila na kurz k Mirce.

A konečně, synek se pořádně vyspal a bylo nám hned lépe. Na Mirce obdivuji její neustálý optimismus a dobrou náladu. Vše znovu a znovu s klidem vysvětlí a ukáže. A dozvíte se mnoho dalších informací. O porodu, o bondingu, o plenkách atd. Já osobně jsem Mirce moc vděčná a vřele její kurz doporučuji.

Vendula

S kurzem šátkování u Mirky jsem byla vážně moc spokojená. Ne jen, že mě naučila nosit můj poklad na svém těle, u srdíčka, ale i mi ukázala jiný úhel pohledu jak se svým dítětem prožívat nejen první chvilky po jeho narození. Věřím, že to jak pro mě tak i pro našeho chlapečka budou ty nejhezčí chvíle a už se na ně moc těšim. Mirko moc děkuji.

Lída


Když jsem se čekala prvního syna, rozhodla jsem se pro látkové plenky a i pro šátek, se vším jsem začínala opatrně a tak nějak se prokousávala vším sama pomocí youtube a informací od kamarádky na dálku. Pak jsem se seznámila s Mirkou na hřišti, naši kluci spolu bojovali a tak setkávání nebylo tak časté. Časem jsme se mohli potkávat častěji a nyní jsou z kluků nejlepší kamarádi.

Mirka mezitím nasbírala zkušenosti v očekávání druhého potomka a ty mi nadšeně předávala. Spousta informací byla pro mne velice důležitá a ovlivnila můj porod. Jak uvázat a jak nosit a jak nečůrat do plenky, na to všechno je odborník. A já bezplenkovku opravdu dělat nechtěla. Občas prohodila jak na to, no a jak to dopadlo, právě jsem s malým odběhla od psaní na nočníček... Začínaly jsme obě tak trošku kůly v plotě a teď už to díky Mirce vypadá, že nebudeme jen 2, ale celá skupinka a že zašátkujeme částečně Cheb a že už na nás nebudou koukat jako na něco exotického a doufám, že nás bude víc a víc. A k šátkům jen dodám, že po porodu mi chybělo bříško, díky šátku jsem měla své miminko zpět a mohla ho cítit zase na svém těle 🙂

Katka


Po velmi špatné zkušenosti s porodem v Chebu jsem se rozhodla rodit jinak a jak už to tak bývá, vesmír mi pomohl - potkala jsem Mirku 🙂 Zprostředkovala mi porodní plán, porodní asistentku, byla mi podporou, a naučila mě vázat šátek. Protože mám své dvě krásné dcery rok po sobě, šátek je tedy velkým darem 🙂 (pro mé ruce i srdce ) A tím to nekončí, učím se stále novým úvazům, novým věcem.

Mirka má opravdu profesionální přístup. Ať už se jedná o předporodní přípravu těhotných nebo po porodu, ba i při porodu dobré informace 🙂 Vřele ze srdce doporučuji nosit v šátku, doporučuji jít na kurz, kde nejen dostanete informace jak nosit - vázat, ale vše, co potřebujete ohledně mateřství.

Nebojte se na cokoliv zeptat. Zkušený z nebe nespadl 🙂 Ale jde o to, nebát se prociťovat sama sebe a učit se stále o nás samých, jakožto matkách a dětech. Vždyť my vychováme další generaci - proto co nejméně traumat před, při a po porodu.

Pavlína


Z porodnice jsem odcházela pátý den po porodu. Po porodu císařským řezem, v celkové anestézii. Operace byla plánovaná, protože můj syn seděl v bříšku zadečkem napřed a očekávalo se, že bude mít přes 4 kg. Dle plánu operací na týden byl vybrán den příchodu mého miminka na svět. Byl vybrán. Až teď s odstupem času mi dochází, jak absurdní to celé bylo – ta neschopnost respektovat základní přírodní pravidlo, že „až uzraje, upadne“.

Plánovaná operace na vyndání mého miminka, tedy „porod“, měla pro mě několik významných důsledků. Mezi nejzávažnější patří jednak to, že se vzpomínka na můj „porod“ smrskla na plytký rozhovor se zřízencem Jardou, který mě vedl na operační sál, a koženými řemeny mi připoutal nohy i ruce k operačnímu lehátku, a jednak „ne-schopnost“ kojit. Se vzpomínkou na to, jak přišel můj syn na svět, už nic neudělám. S „ne-schopností“ kojit jsem se rozhodla bojovat.

Záměrně to, co se odehrávalo v mém životě uplynulé dva měsíce, nazývám „ne-schopnost“ kojit, protože dneska jsem už přesvědčená o tom, že každá máma, která má alespoň jedno prso a chce z něj kojit, je kojení schopná. Ale o tomhle jsem přesvědčená teprve pár dní. Pár dní, co plně kojím.

Z porodnice jsem odcházela tedy pátý den po porodu. S miminkem v jedné ruce a s papírkem s názvem příkrmu, který si mám koupit, v ruce druhé. Ačkoli mi byl syn několikrát přiložen ještě na pooperačním pokoji k prsu, a ačkoli mi byl pak na pokoj šestinedělí vožen pravidelně každé tři hodiny na přisátí, kdy jsem kojila deset minut z jednoho a deset minut z druhého prsa, laktace se kupodivu nespustila a syn byl už od začátku krmen umělým mlékem. Porodnici jsem tedy opouštěla s tím, že je možné, že se mléko spustí, až budu doma v klidu, klidně až za 14 dní.

Přestože byl personál porodnice skvělý, od uklízeček, přes sanitářku, sestry, až po vrchní sestru, nikdo mi neuměl říct nic jiného, než „10 minut jedno, 10 minut druhé, a dokrmit“. A tak jsem to tak dělala. A taky googlila a googlila, co mám dělat a co ne, jaká je správná technika kojení, co je to pauza v bradě, jaké jsou na trhu kojící čaje, že musím prsa nahřívat a masírovat, držet pauzy mezi kojením 1,5-2 hod, začala jsem užívat homeopatika, pila 6 litrů vody denně.

Komunikovala jsem se svými kamarádkami, co už děti mají. Často jsem dostala rady typu „Musíš kojit, víš, že nekojený miminka jsou pak víc nemocný, že jo?“ „Kojení je nejlepší způsob, jak miminku zajistit imunitu, už ses rozkojila?“ „Čím dřív začneš plně kojit, tím líp, víš to?“ Ano! Ano! Ano! Samozřejmě, že vím! Samozřejmě, že chci pro svoje miminko to nejlepší! Já chci kojit! Ale co mám dělat, když to nejde?! „Zkus zavolat laktační poradkyni Mirce…“ Co mi asi tak řekne nového, co bych už nečetla v příručkách a na internetu?! Vždyť sama bych už klidně mohla být laktační poradkyně!, myslela jsem si v duchu a dál pokračovala v přísně technicky zaměřeném způsobu kojení.

Dodržovala jsem všechny rady, co jsem načetla, ale skoro nic se nezměnilo. Tedy co se týče laktace. Jediné, co se měnilo, byl můj psychický stav. Uplakané miminko, prázdná prsa, neustálé vyvařování lahví a míchání instantního nápoje z prášku bylo spouštěčem poporodní deprese. Já tak hrozně chtěla kojit! Nebyla jsem schopná jíst, pít, hrát si se synem, protože jsem nebyla schopná kojit.

Zavolala jsem gynekologovi, aby mi poradil, co mám dělat, že to, co mi řekli v porodnici, nefunguje, a už je to těch jejich 14 dní pryč! Poradil mi, ať se obrátím na pediatra. O.k., zavolala jsem a pozvali mě na druhý den na kontrolní vážení před a po kojení. Po 30 minutách kojení v ordinaci jsem nakojila 40 ml. Nebylo to zlé, ale bylo to málo. Tak jsem si koupila váhu, abych mohla syna před a po každém kojení vážit. Další týdny strávené s mým miminkem dostaly tedy nový rozměr – kromě vyvařování lahví a míchání příkrmů jsem navíc začala miminko vážit před a po kojení a vše si pečlivě zapisovala.

Bez efektu. Už jsem pomalu začala věřit, že patřím mezi jakési 3% žen, které kojit nemohou. Ostatně i u pediatra jsem dostala informaci, že prostě nemůžou všechny ženy kojit, a navíc k dobru pár příběhů žen, které přestaly kojit, když….., a nebo když…., a taky že přikrmovaly, když….. . A že mám zkusit novou strategii – 5 minut jen z jednoho prsa, a dokrmit. Byla jsem hrozně zmatená, vůbec jsem nevěděla, co dělat, co je správně, dostávala jsem otázky, které mi připadaly naprosto absurdní, ale byly položeny s takovou samozřejmostí, že jsem si připadala jako úplná blbka, že na ně neznám odpověď. „Kolik odstříkáte mléka po kojení?“ Panebože, já dělám něco špatně, já po kojení neodstříkávám! Ale vždyť já nemám co…nebo jako to bylo myšleno? Přece se mě dětský lékař nebude ptát na nějakou blbost, to já jsem ten, který to nedává, který neví, neumí,…

Koncem druhého měsíce začal být můj syn plačtivý, odmítal lahev, pak i v návalech velkého pláče prso. Zmínila jsem se o tom na dvouměsíční prohlídce a následně jsme si spolu proběhli maratonem různých vyšetření (což by samo o sobě vydalo na samostatný příspěvek…), aby se de facto nezjistilo nic moc. Pro mě to byl ale signál od miminka, kterému po zdravotní stránce nic není, že musím začít dělat něco jinak.

V tu dobu jsem opět dostala referenci na poradkyni Mirku. Fajn tedy. Proč ne, už jsem vyzkoušela kde co, proč ne tohle. Když v pátek večer Mirka dorazila, byla jsem připravená – očekávala jsem, že ocení můj kojící polštář, váhu, pečlivé zápisky, očekávala jsem, že nebude nadšená z toho, že dokrmuji z lahve, kvůli nesprávné technice sání, byla jsem připravená to aspoň napravit tím, že se pochlubím, že nepoužíváme dudlík. Byla jsem připravená. Jenže na něco úplně jiného.

Mirku nic z toho vůbec nezajímalo. Ale vůbec. Na nic z toho se neptala, když jsem se o čemkoli na úvod zmínila, pokývala hlavou, že jako jo, že to bere na vědomí, že to tak dělám, ale nepřicházelo žádné hodnocení. Ani pozitivní, ani negativní. Dneska už tuším, co si o tom všem myslela, ale tehdy bylo vlastně hrozně důležité, že na to neřekla právě vůbec nic.

Jediná instrukce, která mi měla pomoct se začátkem plného kojení, byla po tom všem vyváření, míchání, vážení a sledování kdečeho, vlastně hrozně jednoduchá – umožnit miminku první samopřisátí, které měl zažít už před dvěma měsíci, a nahý nepřetržitý kontakt s miminkem kůže na kůži, bříško na bříško, ve dne v noci, příští čtyři dny, a pak i tak dlouho, jak bude potřeba. Kontakt kůže na kůži jsme občas s miminkem praktikovali, proto jsem tomu ze začátku nevěřila tolik jako dneska.

Syna jsem svlékla úplně, sebe do půl těla, položila jsem jej na své břicho a uvelebila se na gauč. Miminko začalo plakat. Normálně bych bývala vstala a v náruči při chůzi by plakat přestal. Vždycky jsem si myslela, že když ho chovám u sebe a sednu nebo lehnu si s ním a on začne plakat, že se mu to nelíbí, proto jsem vždy vstala, chodila s ním, a když už jsem byla utahaná, položila jej do postýlky, protože už jsem prostě nemohla.

Minulý pátek jsem v rámci restartu vztahu s miminkem nevstala a nechala jej plakat. Bylo pro mě hrozně důležité, že Mirka seděla vedle mě a vyprávěla mi o tom, že si miminko musí v mé náruči odžít všechnu svoji bolest. Kdybych chtěla plakat i já, je to také normální. Ještě než to dořekla, plakala jsem. A pak ještě několikrát. Teď, když tohle píšu s notebookem na kolenou, spí moje miminko na mém břiše, poslouchá mé srdce, já poslouchám jeho dech, očichávám ho, jak voní…a pláču zase.

Nikdy jsme si nebyli tak blízko. Ani když jsme se poprvé v životě viděli, ani když jsme poprvé přišli domů, prostě ještě nikdy. A tak jsme strávili další tři hodiny, miminko, já a Mirka. Miminko se přisávalo, hledalo, zobalo, vztekalo, plakalo, spalo, já plakala. Když Mirka odcházela, dostali jsme úkol – trávit spolu v tomto kontaktu i noc a pokud možno se vlastně v následujících dnech vůbec nezvedat z peřin.

Zavolala jsem své mamince, abych jí poreferovala, jak to probíhalo, co nás teď čeká a požádala ji, jestli by mi nepřišla připravit nějaké jídlo k večeři a připravit snídani, abych nemusela dělat vůbec nic. Za hodinu stála má maminka u dveří, s jídlem, noční košilí a kartáčkem na zuby. Měla totiž stejný názor na společné spaní s miminkem jako já – hrozí velké riziko, že jej zalehnu. Proto se rozhodla, že se mnou stráví noc, aby ohlídala, že jsem miminko nezalehla. Bála jsem se stejně jako ona, ale věděla jsem, že když miminko položím jako vždy do postýlky, že přeruším ten proces, který jsme začali startovat.

Obložila jsem se v posteli polštáři, aby když by miminko sklouzlo z mého břicha, aby se neskutálelo z postele pryč. Ležela jsem na zádech, na kterých nikdy nespím, byla jsem zoufalá, že nemůžu usnout, probírala jsem si, jak asi bude vypadat zítřek, když budu nevyspalá a unavená, jestli to na tvorbu mléka nebude mít opačný efekt. Všechno mě začalo bolet, záda, hlava, svaly na krku mi ztuhly.

Ani nevím jak, ale po několika hodinách jsem usnula. Ne nadlouho. Když moje bedlivá maminka zpozorovala, že spím, pohotově mě vzbudila – přece nemůžu spát, musím dávat pozor na miminko. Na miminko, které v půl desáté usnulo a spalo a spalo a spalo. Probudil se až v půl druhé, hledal bradavku, napil se a zase usnul. Všechno mě bolelo. Ale došlo mi, že miminko není petlahev s vodou a že se prostě neskutálí. Usnula jsem. A maminka mě opět vzbudila. Stihly jsme se tu noc ještě pohádat, nechtěla jsem, aby mě budila. Byla jsem nevrlá, naštvaná, ztuhlá. Musela jsem se otočit na bok, jinak bych už nevydržela asi ani minutu.

Položila jsem syna vedle sebe na bok, čelem ke mně, hlavu měl na mých prsou. Chtěla jsem mu udělat prostor a trochu se od něj odtáhla, aby mohl dýchat. Jak jsem se posunula směrem dozadu, zcela přirozeně mě následoval dopředu, vůbec se mě nechtěl vzdát. Tak jsme strávili čas až do šesti hodin ráno.

Ráno jsme s maminkou hodnotily noc, ptala se mě, jestli si myslím, že to mělo nějaký efekt. Nevěděla jsem, spíš bych řekla, že ne. Prostě usnul tak jako dřív, spal stejně jako dřív, akorát já se u toho nevyspala. Zvažovala jsem, jestli náhodou není jedno, jestli spí na mě nebo v postýlce, když tak jako tak spí.

Při následném kojení jsem zjistila, že to jedno není – syn pil plnými doušky a z druhého prsu se mi začalo spouštět mléko. Neuvěřitelné. To se nikdy dřív nestalo, vždyť já měla vždycky málo mléka! Během těch několika dní, kdy jsme se synem trávili společně nonstop den i noc (i jsem s ním byla několikrát čůrat, abych ho nemusela odkládat), jsem byla plná obav, strachu z toho, jestli pije dost, jestli nebude dehydrovaný, pořád jsem ho chtěla vážit, měřit, jednou jsem už měla namále, abych mu nedala příkrm, kde bych měla jistotu, že vypil tolik a tolik vody.

Přestože jsem měla několik slabých chvilek, kdy jsem to chtěla vzdát, protože jsem si připadala jako otrok, připadala jsem si znásilňovaná vlastním dítětem (prosím, odpusť mi tyhle myšlenky…), byla jsem vlastně otrokem vlastní nedůvěry jak v sebe, tak v syna. Děkuju, že mi Mirka byla na blízku a že mě navedla na to, abych pořád všechno neřešila, nesledovala, neměřila, abych byla v klidu, a věřila tomu, že mé miminko je chytré a ví ze své přirozené podstaty, co dělat. Podpořila mě v tom, abych svému dítěti věřila, a abych věřila sama sobě, že budu dobrá máma. Děkuju.

Petra


„Dobrý den Mirko,dostala jsem na Vás kontakt ze skupiny "V Kontaktu" jako na laktacni poradkyni. Jsem v Teplicích a nevím zda jezdíte i sem nebo jste převážně v Chebu a pokud ano zda můžete doporučit někoho z Teplic či v Ústi kdo by mi pomohl dřív než mi pravé prso upadne nebo tu bolest při každém kojeni už psychicky nezvládnu.. Děkuji moc za odpověď. Pěkný den přeji. Veronika P“

Tak přesně takto se začalo seznámení s touto úžasnou ženou! Děkuji za ně každý den nejen při kojení, které se mi od první Mirčiné rady stalo snesitelnějším a dnes již mohu říct bezbolestným a příjemným. S mým synem si jej vlastně konečně užíváme oba dva.

Prsa mně napadly kvasinky, bradavky i přes veškerou předchozí péči rozpraskaly a uvnitř se vytvořily jakoby bílé kousky. Kojení bolelo a pokaždé když se syn hlásil o mlíčko, už jsem byla očekávanou bolestí celá stažená. Mirka, jakmile si přečetla moji zprávu, obratem mi volala a nechala mě vypovídat veškeré detaily. První co mě tento Anděl poradil, bylo začít kojit vertikálně! „Cože, jak? Aha, tak jo, zkusím…“

A ejhle – bolest byla ihned menší!! A tak jsme začali kojit na savce. Kdykoliv a kdekoliv až do úplného zlepší mého stavu. Syn se v této úžasné poloze přisával jakoby to dělal už / ještě/ v břichuJ a vycucnul zásoby mlékobarů vždy až do sucha!

Už po telefonátu s Mirkou jsem se cítila lépe. Je to velmi empatická žena, dokáže tak skvěle podpořit! Dala jsem si do hlavy, že kvasinky porazím a zase bude dobře! Mirce jsem psala smsky, zprávy, volaly jsme si. Vzhledem k tomu, že nás dělí nemalá vzdálenost, řešily jsme můj problém touto cestou. Byla se mnou šťastna za každé, byť zpočátku malé zlepšení! Tolik mne to hnalo dopředu – vstříc uzdravení.

Pomocí bylinek, vertikálním kojením a diety, která kvasinkám zamezuje se množit, se můj problém den ode dne vytrácel a kojení se po mnoha týdnech bolesti změnilo v pohodu a absolutní napojení. Hormon Lásky proudí při každém přisátí a já jsem šťastná.

Miri, děkuji za Tvoji péči, vědění a energii.

Veronika