Příběh o zázraku

Po delší prázdninové odmlce vás vítám zpátky na stránkách Mateřství S.R.O. = Snadno, Radostně a Otevřeně! Doufám, že jste si jako já se svou rodinou užili léto plné hojnosti, plodnosti a radosti. Miluji toto období, kdy se s námi příroda štědře dělí o své bohatství.

Konec srpna je pro mě důležitý také proto, že s manželem slavíme výročí našeho seznámení i svatby, a narození našeho druhého syna, který přišel na svět do mých vlastních rukou.

Letos tomu byly dva roky a já myslím, že si tato příležitost zaslouží, abych se s vámi o ten příběh podělila. Když se ohlédnu zpět, vidím, že určité okolnosti toho dne byly docela legrační, ale zároveň to byl ten nejkrásnější den, jaký jsem kdy zažila.

Uvědomila jsem si především, že mi nevyhovuje už od těhotenství být „pacientkou“ a se vší úctou k pokroku medicíny a zdravotníkům – dnešní rutinní způsob péče v těhotenství a při porodu mi jednoduše řečeno nevyhovuje, protože nerespektuje mě ani dítě jako živé a cítící lidské bytosti. Ženu nedoprovází, nýbrž zasahuje a řídí.

Nepatřím mezi tu hrstku silných žen, které by dokázaly porodit i ve víru války a neutrpět při tom duševní ani emocionální újmu.

První nemocniční zrození svého dítěte jsem v sobě dlouho zpracovávala, a ač je to smutné a ač to nebyl příběh (naštěstí) z těch nejhorších, musím přesto říct, že byl několik měsíců nevědomým, později i zvědomělým traumatem pro mě i pro miminko.

Už dlouho před dalším těhotenstvím jsem proto uvažovala, co mohu udělat proto, aby příchod dalšího miminka probíhal tak, jak vím, že je pro mě i pro něj nejšetrnější a nejláskyplnější.

K porodu jsem si zajistila tu nejlepší možnou podporu

Doprovázet mě měla porodní asistentka zvaná Moudrodilka z města vzdáleného 200 km a dula z mého města.

Miminko se už dva týdny před termínem ohlašovalo jemnými poslíčky, abychom si na něj s tatínkem udělali čas. Ještě v pátek, den před porodem, mi moje lékařka na kontrole nabízela vnitřní vyšetření, že by se tím miminko třeba mohlo „pobídnout“.

S díky jsem odmítla, za prvé proto, že podle početí jsem ještě nebyla ani ve 40. týdnu, za druhé proto, že jsem stůj co stůj byla rozhodnutá nechat příchod na miminku a násilně vyhánět jsem ho nechtěla.

V sobotu ráno měl manžel se starším synkem odjet na celý den pryč, abych měla čas jen sama na sebe a miminko. Měla jsem v plánu pustit si relaxační hudbu, zapálit svíčky, meditovat a nalaďovat se na miminko…

Udělalo si to podle sebe

V půl osmé ráno se v břiše miminko podivně pohnulo a ucítila jsem jakési „rup“, docela bolestivě. Stejně začínal i porod staršího syna, takže už jsem to znala. Na záchodě jsem zjistila, že odchází hlenová zátka, s ní nejspíš i trochu vody. Manžel se synem mezitím vstali a začali se připravovat na výlet, na který nakonec už nikdy neodjeli.

Dostávala jsem první kontrakce a každá další byla silnější a silnější. To už mi bylo jasné, že porod se rozběhl, ale myslela jsem si, že je zatím času dost. Zkoušela jsem najít vhodnou polohu (chodit se nedalo, sedět se nedalo, opírat o míč se nedalo… stejně jako při prvním porodu) a hlavně jsem se pokoušela dovolat Moudrodilce, která měla nedostupný telefon.

Panika?!

Napsala jsem jí tedy SMS, že mě tím děsí a že doufám, že je volná a dobře vyspaná, protože u nás se něco děje. SMS jí samozřejmě nepřišla, volala jsem každých 10 minut a začínala jsem nabývat přesvědčení, že mám asi smůlu, protože je nejspíš u jiného porodu. V 8:20 jsem tedy zavolala dule (to byl poslední hovor, který jsem byla schopná nějak vést).

Dula mi řekla, že akorát odchází od kadeřnice, protože měla jít kamarádce svědčit na svatbu, ale že přijede. Než dorazila, napustila jsem si vanu horkou vodou a už jsem v ní zůstala, ačkoliv se vana pro tyto účely ukázala pekelně malá.

Při každé kontrakci jsem si na záda pustila vodu a zjistila jsem, že mi při tom neuvěřitelném tlaku v břiše dělá dobře zpívat samohlásky v různé intenzitě a hladinách. Asi před desátou dorazila dula – namalovaná, učesaná a v šatech barvy vody – napadlo mě při pohledu na ní, že přišel anděl. Na svatbu nešla a zůstala už u mě. Byla tak krásná při vítání nového života.

Někdy v tu dobu (asi kolem 10:30) se manželovi z cizího čísla ozvala Moudrodilka, že jí nepochopitelně přestal fungovat telefon, a že doufá, že nerodím. Síla intuice! Moje volání ani SMS jí nedorazily, ale ona to přesto věděla. Nasedla rovnou do auta a jela.

Později mi říkala, že se ráno akorát vrátila od jednoho dlouhého porodu a byla úplně zdecimovaná. Aha, tak proto jí Prozřetelnost vyřadila telefon z provozu. Musela se přece na tu cestu trochu vyspat.

Když mi manžel mezi kontrakcemi pošeptal, že je Moudrodilka na cestě, měla jsem radost já i dula. Bála se totiž zůstat se mnou sama. A nakonec i zůstala. Čeho se nejvíc bojíme, to si přivoláváme. Pro ni to byl křest ohněm, ale se svým strachem se poprala bravurně.

COŽE, UŽ?

Za malou chvíli potom, co nám manžel řekl, že PA už jede, jsem ucítila, jak hlavička sestupuje. To přece není možné, byla jsem připravená na to, že možná večer, kdo ví, jestli ještě dnes… čekala jsem, že Moudrodilka dorazí možná v půlce mé porodní práce.

Zdálo se mi to neuvěřitelné. Pár kontrakcí a už jsem nahmatala vlásky. V tuhle nesnesitelně nekonečnou chvíli, klečíc na všech čtyřech, jsem se chovala už hodně hlasitě. Hlavou mi blesklo, že jsem asi zase nepochopila, jak to je myšleno s tím bezbolestným porodem, protože tohle přece sakra bolí!

Za chviličku ale miminko bylo napůl tady, tak jakoby na pomezí světů… Dula mi pak vyprávěla, jaká to byla zvláštní chvíle, když se hlavička prořezala, než se miminko narodilo celé, ve vodě na ní s otevřenýma očima koukalo a mrkalo. Za chvíli drobeček udělal poslední pohyb, vyplul celý, já jsem se hned otočila a vzala si ho na sebe. Bylo prý 11:15.

Chlapeček

Ahoj miláčku. Však já jsem to věděla celou dobu. V jedné meditaci, když jsi na mě koukal těma hlubokýma očima, jsi mi už jen potvrzoval, to, co jsem věděla celou dobu, kdy jsi byl mou součástí – že přicházíš na svět jako Muž.

Chlapeček krátce zaplakal, asi mu byla zima, jak jsem ho vyndala z vody, ale když jsem si ho přitiskla na prsa, hned se uklidnil a začal se rozhlížet. Hluboký a vědomý pohled jenom za svitu svíček: Ahoj mámo, tebe už znám, ahoj táto, ahoj bráško, jsem na vás zvědavý… A kde to vlastně jsem, jak to tu vypadá?

Byla to neopakovatelná chvíle. Když si prohlédl nás i okolí, hned se přisál. Tak samozřejmě!

Byl tak nádherný a dokonalý. Nebyl ani pomačkaný, mázek na sobě snad ani neměl. A tak krásně voněl.

Asi za půl hodiny jsem se s miminkem v náručí přesunula do ložnice, protože ve vaně už mi to nebylo pohodlné. Byl stále na pupečníku spojen s placentou.

Placentě se ven moc nechtělo, ačkoliv byla odloučená. Narodila se až za asistence Moudrodilky, která dorazila kolem 13. hodiny.

Dula i Moudrodilka u nás obě zůstaly až do večera, seděly u nás a povídaly si, venku svítilo slunce…. Byly to krásné hodiny, já v posteli s nahatým novorozeným miminkem na holém těle, občas se přišel přitulit i starší syn. Prostě pohoda.

Absence vyrušování, „nutných“ procedur a zákroků, jen můj manžel a synové a dvě spřízněné duše kolem mě, které mi podaly, přinesly, uvařily, pustily pračku, umyly nádobí, pomohly manželovi, prostě udělaly cokoliv, na co jsem si vzpomněla, to vše přispělo do skvělé, klidné a láskyplné atmosféry.

V tomto oparu zamilování, okouzlení a snad až mysticky změněného stavu vědomí jsem se nesla ještě několik týdnů, když opominu vyrušení vstupem úřední mašinerie třetí den po porodu.

Celou dobu jsem ale miminko měla takřka neustále u sebe, nosila jsem ho, neoblékala ho a nezabalovala do plen. Místo toho jsem nás jen utírala čtvercovou plenkou, kterou jsem měla po ruce, pokud se stala „nehoda“. Mazlili jsme se a očichávali navzájem.

Bylo pro mě bezpodmínečně nutné cítit miminko stále na svém těle. Na podvědomé úrovni to znamenalo plynulé a hladké přepnutí do modu snadného a radostného mateřství a šestinedělí bez slz, bez zvláštního vnitřního pocitu, jakéhosi vnitřního nepokoje, že něco není správně.

Muži, nebojte se a důvěřujte svým ženám

Můj manžel byl celou dobu před, při i po porodu úžasný. Přesně to jsem od něj čekala – že zajistí staršího syna, chod domácnosti, telefonáty, oběd, úklid, prostě bude tam jako silná podpora. Vážím si ho za to, jak celou situaci ustál bez jediného mrknutí oka a s naprostou vyrovnaností. (Tedy, on s nadsázkou říká, že mu nic jiného nezbylo. 🙂 )

Podpora partnera je pro ženu v těhotenství a při porodu nepodcenitelná. Pro muže je to jakási zkouška dospělosti, protože musí projevit skutečnou sílu a vyrovnanost, která v něm je, aby ženě 100% důvěřoval, podpořil jí a případně jí ochránil od poškozujících vlivů a zásahů. Všem mužům, kteří kdy dokázali být své ženě skutečnou oporou a ochranou, patří úcta.

Ženy, nepodceňujte své muže a důvěřujte jim.

Důvěřujte samy sobě a dítěti!

Ženské tělo je naprosto dokonalé a umí samo porodit dítě. I dítě je ve chvíli, kdy si samo porod spustilo, dokonale připravené se narodit a umí se narodit.

Pokud žena už v těhotenství věnuje přípravě na porod čas, poznává své „kostlivce ve skříni“ a zbavuje se těchto vlastních strachů a utkvělých myšlenek, předávaných po generace, které ji ochromují a zbavují důvěry v sebe a své dítě, pokud si připraví ideální podmínky pro příchod dítěte, porod zvládne. Protože žena rodit umí. Byla dokonale navržena nejdokonalejším tvořitelem všech dob – paní Přírodou.

Před dvěma lety jsem nevěděla vše, co vím dnes, a stále se učím. Například jsem miminku bezdůvodně nasazovala čepičku a neumožnila mu hned po porodu první samopřisátí, protože jsem ho pevně držela v náručí na svém hrudníku. Asi jsem se podvědomě bála, že mi ho zase někdo bude chtít vzít, jak se mi to stalo se starším synem. Miminko se po mně svobodně plazilo a přisávalo až od chvíle, kdy jsme přešli do postele.

Takových momentů, které bych dnes udělala jinak nebo naopak neudělala vůbec, je více, i když jsem je v tomto článku nerozebírala, ale člověk není tvor dokonalý, vševědoucí a neomylný. Každá příležitost je dobrá k tomu, abychom se poučili a stále na sobě pracovali, pídili se po informacích a byli otevření a upřímní sami k sobě, i když to někdy může bolet.

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře