Pomoc, neumím být matkou!

Bylo jaro 2010 a já jsem nervózně čekala, kdy „to“ přijde. Říkala jsem si, že pro přípravu na příchod našeho prvního miminka jsem udělala maximum – chodila jsem na předporodní kurz (nebylo moc z čeho vybírat, ale určitě jsem si vybrala ten nejlepší), kde jsem se učila dýchat jako pes a nacvičovala jsem kojení, pořídili jsme postýlku s nebesy, monitor dechu, kočár, balíky jednorázových plen do zásoby, zavinovačku, nažehlila jsem spoustu oblečků.

A pak TO přišlo.

Na konci května se syn rodil. A bylo to celé nějaké… divné. Mnoho věcí u porodu mi nevyhovovalo, vnímala jsem to jako rušivé a nátlakové, ale neměla jsem sílu a odvahu se ozvat. A když se miminko narodilo, bylo to ještě divnější.

Rozpačitě jsme tenkrát s mužem hleděli na toho chvílemi křičícího, chvílemi usínajícího zavánočkovaného a dočista vydrhnutého červíčka, který se nechtěl kojit ani si nás prohlížet. Pak jsme si ho v různých intervalech na různě dlouhou dobu nechali odebírat „zkušenějšími“ a „kompetentnějšími“ lidmi. Když jsme si ho po pěti dnech přinesli domů, zvláštní pocity se už jen prohlubovaly.

Nerozuměla jsem tomu miminku. Byla jsem nešťastná, že nevím, co chce, že nic nefunguje. Stýskalo se mi po těhotenství. Měla jsem pocit, že jako matka jsem totálně k ničemu. A nebo jsou k ničemu ta mimina?

Napadaly mě otázky, proč lidi vlastně mají děti, když to nepřináší žádnou radost, jen starosti a divný pocit někde hluboko uvnitř, že něco je strašně špatně.

Po dvou měsících utrpení se doslova vydraly na povrch mého vědomí zakopané instinkty. Snad ze dne na den jsem si řekla „A dost!“. Začala jsem syna nosit na svém těle. Přestala jsem mít špatné svědomí, že nám oběma dělá dobře spát spolu přes den i celou noc v manželské posteli.

Až postupně mi všechno docházelo, pochopila jsem souvislosti.

Jednou z věcí, kterou jsem pochopila, je, co vlastně blízký a nepřetržitý kontakt maminky a miminka znamená.

Nošení dětí na těle rodiče je přirozeným a láskyplným způsobem péče o miminka, je odpovědí na jeho přirozená očekávání. Nošení uspokojuje jednu ze základních potřeb miminka i maminky – nepřetržitou fyzickou blízkost.

Nošením se prohlubuje a posiluje citová vazba mezi dítětem a matkou. Nošení má léčebný účinek také po prožitých porodních a poporodních traumatech. Je přirozeným pokračováním těhotenství, napomáhá poporodní adaptaci, prohlubuje naše mateřské kompetence a sebevědomí.

4Mirča V.

Kojení není naučené, ale vrozené. Kojit může skutečně každá žena, ať má prsa příliš velká, příliš malá, šišatá nebo hranatá a dokonce i pokud má bradavky malé/ velké/ vpáčené/ takové/ makové/ doplňte si sami. Tvar prsou nebo bradavek totiž na schopnost kojit nemá vliv. Každá žena má tak dokonalá prsa, jak zrovna její dítě potřebuje.

10Mirča V.

Způsob příchodu dítěte na svět a jeho první minuty, hodiny, dny, týdny i měsíce na tomto světě, jsou základem, od kterého se odvíjí vnímání života. Dobrá zpráva je, že i mezery se dají doplnit, ačkoliv se musíme smířit s tím, že jizva po ráně na duši už navždy zůstane.

Na tomto blogu píši o tom, co je zdravé a normální, proč je důležité dětem od narození poskytnout vlastní břicho, proč je důležité děti nosit, kojit, neodkládat. Proč není potřeba používat plastové náhražky matky. Matka totiž dostala do vínku vše, co ona a její novorozené dítě pro společný život potřebují.

Kromě tohoto blogu ženám poskytuji také osobní podporu. Kontaktovat mě můžete zde.

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře