Jsem máma tří kluků. Díky nim a jejich příchodu dnes vnímám období mateřství jako čas, který se dá žít v reálném čase Tady a Teď, s minimálním stresem a s radostí ze vzájemného porozumění a naplnění.

Předávám svým klientkám zkušenosti s přípravou na normální porod a na radostné, láskyplné rodičovství. Poskytuji osobní podporu při kojení a nošení miminek, při hledání a budování mateřského sebevědomí a kompetencí, protože už vím, kde je hledat.

Ano, UŽ vím. Neměla jsem do určitého bodu zlomu ani potuchy, že vlastně nevím, co si se svou novou životní rolí počít.

Před sedmi lety jsem těhotenství, přípravu na porod a péči o miminko prožívala v klasickém konvenčním duchu - pořídit kočár v moderním a funkčním designu, postýlku ověšenou nebesy, monitor dechu, balíky papírových plen do zásoby, zavinovačku... Seznam byl dlouhý a výdaje v řádech tisíců korun nějak nebraly konce. Bylo mi to divné, ale přijímala jsem to jako nutné zlo (holt něco pořídíme nové, něco z druhé ruky).

Že miminko nepotřebuje, aby rodiče za jeho příchod utráceli jmění, jsem netušila. O tom, že děti se dají i nosit, jsem věděla, ale předsudky implantované společností do mého vědomí byly bohužel silnější než moje intuice a mateřské cítění. Nechtěla jsem zkrátka „vypadat divně a jinak než ostatní“ a mít „rozmazlené“ dítě.

Jako Alenka v říši divů?

Porod jsem si přála prožít přirozeně, ale pravděpodobně jsem tenkrát nevěděla, co si pod tímto pojmem skutečně představit. Nechala jsem se personálem zmanipulovat ke všem rutinním zákrokům, proto porod mého prvního syna neměl s přirozeností a normálností nic společného.

Medikace, klystýr, neustálé vyrušování, natáčení monitoru, časté vnitřní kontroly, žádná intimita, žádné soukromí, oxytocin, nástřih hráze, okamžité přerušení pupečníku, prakticky nulová podpora vytváření rané vazby (bondingu), na oddělení šestinedělí pak neustálé odebírání dítěte, zásahy do kojení, znejisťování v mých mateřských kompetencích a podrývání sebedůvěry. Z porodnice jsme si oba odnesli jen bolest v duši i na těle. 

Od chvíle, kdy naše miminko spatřilo světlo světa, stále plakalo. Plakalo v náručí, plakalo samo v postýlce, plakalo samo v kočáru, plakalo, když jsem mu fénovala bříško (no nedivte se! Protože jsem si myslela, že ho bolí a proto tak pláče), plakalo při všech mých neohrabaných a těžkopádných pokusech mu porozumět... plakali jsme oba.

Vzpomínám si na jeden den, kdy už jsem zoufalstvím nevěděla kudy kam, a zavinutého syna jsem nechala asi hodinu křičet samotného v postýlce v ložnici. Já seděla na pohovce v obýváku s promočeným kapesníkem v ruce a myslela na to, že takhle jsem si tedy mateřství opravdu nepředstavovala.

Vždyť to bylo učiněné peklo! Kde je ta radost, ty gejzíry lásky?!  Panebože, odpusť mi to rouhání, ale já to dítě snad ani nechci! Nevydržím čekat do doby, až mi bude umět říct, co chce, vždyť se mezitím zblázním! Ach, kde jsou ty pohodové dny s těhotenským bříškem, tak se mi stýskalo. Teď, když je na světě, mu prostě vůbec nerozumím, nevím, co pořád chce! Někdo mi musel strašlivě, ale strašlivě lhát…

Po dvou měsících intenzivního pláče na obou stranách mě cosi osvítilo a zakopané instinkty se doslova vydraly na povrch mého vědomí. Začala jsem si pokládat otázky jako: "Proč MUSÍ miminko spát samo ve své postýlce? Vždyť cítím takovou úlevu, když si ho v noci vezmu na kojení k sobě a nechám ho tam do rána. To mám mít kvůli tomu špatné svědomí?", "Proč se miminko musí vozit neosobně v kočáru? Kdo to předepisuje?", "Proč pláče, i když ho pořád jenom kojím?", "Proč mě vždycky počurá, když ho přebaluju?" "A co mi tím pláčem chce vlastně říct a jak mám na něj reagovat?“

Můj syn se vehementně hlásil o naplnění svých vrozených potřeb a očekávání. Nevzdal to, dokud jsem neporozuměla a nesebrala odvahu odhodit stud, že budu „jiná“ a civilizační nánosy ze své mateřské intuice.

Restartujeme se

Dva a půl měsíce po porodu, v létě roku 2010, jsem poprosila známou, aby mi ukázala, jak se váže šátek na nošení dětí. Rovnou jsem si ho od ní půjčila. Poprvé po více jak dvou měsících jsem okusila, jaký to je pocit, mít miminko zpět na svém těle, doma i venku na procházce se psem. Postupně během několika prvních dní nošení přestal syn tolik plakat.

Já jsem si musela přiznat, že mi dělá dobře mít ho na svém břiše – když jsem ho intenzivně nosila a na kočár začal padat prach, cítila jsem se zase jako těhotná, nějakým zázrakem se navázala přetržená nit a my jsme opět začali žít v symbióze, jako to bylo před porodem. Začali jsme se oba nošením uzdravovat.

Tato symbióza s sebou přinesla i další prohloubenou komunikaci – postupně jsem začala rozumět synovým signálům, když potřeboval vylučovat. Bylo to legrační – když jsem ho svlékla, už nepočůral mě, ale naplnil kyblík! Společné spaní v rodinné posteli se stalo samozřejmostí: byla to pro mne úleva dovolit si nemít špatné svědomí. Syn konečně začal vyhledávat oční kontakt a usmívat se na nás... Byl nošen do svých dvou let, dokud to sám vyžadoval a potřeboval.

Příště budu moudřejší

Díky tomu, co mě první syn naučil, se naše druhé i třetí miminko narodilo něžně, do intimní a láskyplné atmosféry, rovnou do mé vlastní náruče. Vzpomínka na nekonečný, ničím a nikým nerušený bonding, je mi den co den vzpruhou a obrovským zdrojem energie.

Oba mladší synové se od narození výhradně nosí, vylučují mimo vlastní kalhoty, kojí se dle potřeby, spí s námi společně se starším bráškou v rodinné posteli. Od chvíle svého zrození se nám dívají do očí a smějí se na nás... Jejich příchod mezi nás je spojen se štěstím a radostí. Ukázali mi, jak mocná je příroda, jak dokonale a spolehlivě všechno funguje - od těhotenství přes porod, po přirozenou péči o miminko.

Svým příchodem vnesli a stále vnáší do našeho života světlo. Díky těmto dvěma zážitkům jsem začala důvěřovat ženám, že mají schopnost své dítě nosit, porodit, kojit a v návaznosti znovu nosit. Začala jsem důvěřovat také schopnosti dětí narodit se, doplazit k matčinu prsu, přisát se, kojit se a nosit se.

Došla jsem k tomu, že to, co mě naplňuje, je podporovat ženy v jejich mateřském sebevědomí a prohlubování vztahu s jejich dětmi. Před narozením druhého syna jsem sebrala odvahu a začala nabízet kurzy nošení miminek v šátku.

Na jaře roku 2014 jsem absolvovala kurz pro lektorky vázání šátku a od té doby se neustále vzdělávám, protože mnoho souvislostí mezi našimi biologickými potřebami a péčí o vztah mezi matkou a dítětem se teprve objevuje a krystalizuje, otázek je mnoho a odpovědi doteď byly nejasné.

A protože vím, že mnoho žen hledá informace k tématům mateřství primárně na internetu, rozhodla jsem se sdílet své zkušenosti a poznatky z praxe formou eBooku. Provedu Vás principy spokojeného a láskyplného rodinného života s novorozencem. Odhalím Vám mnohé souvislosti a informace, které Vám velmi zjednoduší život s miminkem a které se běžně nastávající rodič nedozví.

Nemusíte zakoušet dezinformační peklo. V eBooku Manuál k matce a dítěti, aneb bez čeho se po porodu miminka (ne)obejdete dostanete odpovědi na otázky, které se vám nejspíš honí hlavou.

Mirka Valašíková Křížová