Jinak, než jsem chtěla

Ta myšlenka mi prolétla hlavou hned v tom okamžiku… Trochu jsem se lekla, ale rychle jsem jí zahnala.

Ne, teď ne.

Zaprvé teď přece nechci, za druhé nov je ještě docela daleko. Okamžitě to pouštím z hlavy.

Následující dva týdny mám děsivou náladu. Netrpělivost, podrážděnost, špatná nálada bez zjevné příčiny mě provází od rána od večera. Co se to se mnou děje, proboha? Nepřipouštím si však ani náznak té původní myšlenky.

Blíží se úplněk. Dva dny před plným měsícem očekávám, že se spolehlivě jako každý měsíc zabarví do červena, je to můj „red moon“. Nic. Co to?? Dobrý, ještě nepanikařím, holt se red moon zpozdil.

Úplněk je na vrcholu a ta kradmá myšlenka se začíná znovu zhmotňovat v mém zorném poli stejně jako obrovská bílá koule na černé obloze. Tentokrát už jí věnuji pozornost. Nene… to není možné.

Full moon

Nesměle se svěřuji se svým nenaplňujícím se očekáváním muži. Jeho přímá, klidná odpověď pronesená s úsměvem mě uzemňuje. „No jo, tak to jsi těhotná.“

Teď jsem ale nechtěla…

Teď?! Ne, teď přece nechceme, chtěla jsem se s tebou věnovat jiným věcem, chtěla jsem si s tebou užívat tu oboustrannou vášeň netlumenou mateřskými hormony, máme přece jiné plány, navíc se cítím unavená, vždyť jsem už sedm let v kuse buď těhotná nebo kojím, potřebuju si odpočinout a potřebuju mít konečně své tělo zase jen pro sebe a pro tebe…

Poslední naděje, poslední pokus, třeba trocha vášně bude to pravé, třeba se mýlíme a red moon jen potřebuje pošťouchnout… Nic. Píšu ráno muži zprávu, že to nepomohlo… a že se z toho cítím nějak podivně smutně.

Jeho odpověď mě zase dostává: „Tak už to tak přijmeme a necháme život plynout dál. Pojďme z toho mít radost. Ať se cítí vítané a milované.“ Roním nad jeho moudrostí, klidem, láskou a podporou slzy dojetí jako želva a stydím se sama před sebou, že jsem tak pitomá.

Srovnat se s tím

Na papírek ani nečůrám, je to zbytečné. Pocit radosti ale pořád nějak nepřichází. Mám z toho špatné svědomí, vím, že ten počínající život ve mně potřebuje cítit mou radost, ale nemůžu to pořád nějak zpracovat a překonat to rozčarování.

Sakra. Dělají si co chtějí už od početí. Někdo čeká měsíce a roky a ono si přijde, až když to vzdají, někdo si zrovna zbožně nepřeje a přijde si bez ptaní…

Trošku se zlobím, ne na ten život v sobě, spíš sama na sebe. Že jsem svou mysl uzavřela v nějakých okovech, že jsem se upnula na svoje plány a teď se kvůli tomu nedokážu od těch svých hranic odpoutat a vzbuzuje to ve mně negativní pocity. Že se po mně už zase chce něco, co mi nezapadá do mého momentálního konceptu iluze světa a že už zase musím překračovat své pohodlné hranice.

A ty, ty čistá duše, to musíš zažívat se mnou. Potýkám se do toho všeho s pocity viny. Začínám ale taky chápat, co mě přicházíš naučit. Hlavou mi neustále víří slova:

„NECH TO PLYNOUT“…

Rozumím, přesně jsem to pochopila, uvnitř to cítím, ale ta hlava do toho pořád remcá. A proč pořád všude cítím růže?

Domlouvám se proto na schůzce s ženou – průvodkyní mým předchozím porodem. Vypadává ze mně, že bych s ní ráda udělala rituál přivítání miminka. O rituálu rozloučení se neodvažuji mluvit nahlas, ale je to tam, obě to víme.

Sedím u ní v pohodlném křesle, popíjím bylinkový čaj, je mi příjemně. Zavírám oči a chvíli poslouchám, co mi říká. Pak je ticho a já najednou vidím, že stojím na rozcestí. Jedna cesta má červenou barvu, je to cesta rozloučení. Druhá cesta je růžová, je to cesta přijetí a přivítání. Obě jsou správně. Není nic špatně. Cítím to tak jistě, jako se zrovna nadechuju a vydechuju.

Po tvářích mi tečou slzy. Vím, že pokud se vydám po červené cestě, začnu krvácet okamžitě, jak se za mnou zavřou dveře. Vím, že ten, kdo za námi přišel, to s láskou pochopí a rozloučí se. Moje průvodkyně říká:

ROZHODNI SE TAK, JAK TI ŘÍKÁ TVOJE SRDCE.

Ztišuji se a poslouchám svoje nitro. Hlava pořád opakuje to svoje: teď se to nehodí, je to blbá doba, teď máš dělat něco jiného, jsi unavená, bude ti sice smutno, ale překonáš to. Pak je tam ale ještě jeden hlas. Do ničeho mě nenutí, o ničem mě nepřesvědčuje, prostě tam jen je a jde z něj cítit láska a vyrovnanost. Ten hlas mi ukazuje růžovou cestu.

Divím se najednou sama sobě, nad čím vlastně uvažuju. S úlevou se vydávám tam, kam mě posílá moje srdce. Je tam krásně, všude bílo růžová barva, velmi silně vnímám zase vůni růží. Potkávám se tam s tím, kdo k nám přišel. Nevím o něm nic, jen že má veliké tmavé oči, že se se mnou raduje a vítáme se.

Průvodkyně mi pak vypráví, že cítila silnou vůni růží. Musela během meditace otevřít oči a rozhlédnout se, odkud to jde, tak opravdové to bylo. Směju se a vůbec tomu nerozumím, ale to nevadí.

Psychedelic Geese

 

Plynutí života je asi věcí mezi nebem a zemí

Trvá mi pak ještě pár týdnů, než se i hlava plně s přivítáním smíří, utiší se a dá průchod radosti a těšení se. Už na sebe ale během této doby netlačím.

Miminko jsem už mnohokrát poprosila o odpuštění za své neradostné pocity v prvních týdnech s ním. Poskládalo se to prostě vše tak, že jsem musela díky němu nejprve překročit svou hranici, uvnitř které jsem si žila a teprve pak se mohla začít z jeho příchodu radovat… Jsem mu vděčná, že mi dalo čas a trpělivě počkalo, až dozraju k tomu, abych ho přijala.

Vím, může to znít divně, obzvlášť v době, kdy si mnoho lidí zbožně přeje dítě a často jim není shůry dáno podle jejich představ. Vím, může to vypadat ode mě nevděčně, že si hned od začátku nevážím daru, za který by jiní dali cokoliv. Vím, může to svádět k odsuzování. Vím, může to v někom vyvolávat negativní pocity, že to se přece nesmí. Vím, a mám pro to pochopení. Možná bych to před pár lety vnímala stejně.

Jenže život je pestrý. A někomu se to prostě celé přihodí úplně naruby a úplně jinak, než si kdy vůbec myslel. Ocitla jsem se ve zvláštní situaci. Pokaždé jsme si dítě přáli a byli jsme si plně vědomi toho, že konáme tak, abychom pro příchod dítěte vytvořili podmínky.

Tentokrát jsme si ho zrovna teď v tuto dobu nepřáli a ono přišlo… Měla jsem dvě možnosti, které byly obě správně – buď miminko požádám, aby odešlo, nebo se poperu se svými rozpolcenými pocity, poslechnu své srdce a přivítám ho.

Pocity viny jsou zabijáci. Posílám tímto svou podporu i ženám, které stály před podobným rozhodnutím, loučily se se svým nenarozeným miminkem, ať už proto, že musely, nebo proto, že se tak samy rozhodly. Ono to totiž není jednoduché a je to velmi bolestivé. Viděla jsem, že to vyžaduje mnoho vnitřní síly.

Život není jednotvárný, nemá žádná pravidla, kterým bychom mohli rozumět. Nechme ho proto plynout a nechme se jím nést. Třeba nás zanese k tomu, co bychom hlavou prostě nevymysleli…

PS: Měla jsem neuvěřitelně obrovské břicho, fakt 😀 Všechno mě bolelo a cítila jsem se v tom těhotenství chvílemi jako ztroskotaný koráb. Chlapeček se narodil o prvním jarním dnu za dvě hodiny… Jsem šťastná a úplně omámená láskou, že k nám přišel a že ho máme (teda že má on nás :D). Je úžasný, pořád se směje, miluji ho ♥ 🙂

 

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře