JARKA: Moje prázdná náruč

Na podzim

Milé ženy, měla jsem teď chviličku jen pro sebe, sedla jsem tedy k počítači a přečetla si příběhy o zrození a Mirčino podzimní zamyšlení se nad smrtí. Až doposud jsem si myslela, že jsem vše už překonala, že staré rány jsou už téměř zacelené, že už zbyla jen matná vzpomínka… Dost mě překvapila, možná i trochu vyděsila moje reakce.

Pláč.

Ne ten obyčejný, kterým jsem si snad už tisíckrát prošla, tento byl jiný. Vycházel z nehlubšího nitra. Z míst, kam jsem schovala a pohřbila svoje nejčernější vzpomínky. Tak strašně mě to bolelo a chvíli jsem si i trochu nadávala, že jsem se rozhodla si příběhy přečíst.

V tu chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem před tím stále zavírala oči, snažila se zapomenout až jsem nakonec vzpomínky vytěsnila a „zahrabala“ tam hluboko do sebe, odkud se dnes zase vynořily, aby mi vše připomněly. Měla jsem vztek, protože už je to všechno „taaak dávno, tak proč se k tomu vracet“ … 12810051_10207686396696254_1197663230_o

Byl duben, příroda se pomalinku probouzela k životu a my jsme vyrazili k rodičům na chalupu 80 km od Prahy, kde jsme v té době bydleli.

Měl to být hezký víkend. V té době jsem za sebou měla víc než polovinu těhotenství a pomalu jsme plánovali stěhování do domečku, zpátky na západ, blíže k rodičům.

Po cestě jsem cítila zvláštní pnutí v břiše směřující směrem dolů, ale nijak zvlášť mě to neznepokojovalo. Po příjezdu na chalupu jsem se jala trochu poklidit, abychom se tam cítili dobře ( jedna z deformací od mojí maminky 🙂 ).

Když bylo poklizeno došla jsem si na záchod a zjistila jsem, že krvácím. Volala jsem tedy svému lékaři, který mě uklidnil s tím, že se  pravděpodobně nic neděje, mám si lehnout a být v klidu. Asi za dvě hodiny jsem šla opět na záchod a zjistila, že krvácení je o něco silnější.

To už mi pan doktor doporučil odjet do nemocnice na vyšetření. Jeli jsme. Po cestě jsem už začala cítit kontrakce, ale zatím mi ještě nedocházelo, co se vlastně děje. Když jsme byli asi na půl cesty do Prahy, řekla jsem Míšovi, ať obočí směrem na Mělník, že tam je taky nemocnice.

Zachvátila mě panika a chtěla jsem být co nejdříve u lékaře. Tam mi sdělili, že jsem otevřená na 6 cm a že bude lepší, když nás pošlou do Prahy k Apolináři. Tam mě přijali, dali něco na zklidnění kontrakcí a uložili mě do boxu na porodní sál.

Měla jsem tam celkem pohodlí, byla jsem pod neustálým dohledem. Byl klid, takže jsem se také zklidnila a odpočívala, smířená s tím, že prostě musím ležet, protože jsem v polovině třiadvacátého týdne a miminko je ještě moc malinké, aby mohlo přijít na svět.

V té chvíli mi ale vůbec nedošlo, kde jsem. Ležela jsem v boxu na porodním sále, v  jedné z Pražských porodnic. Po nějaké době přišla na příjem nějaká maminka a po další době přibyla další. Měla jsem sice  soukromí, nebylo na mě vidět, ale vše jsem slyšela.

Slyšela jsem, jak se kolem mě rodí zdravé děti v termínu a radost rodičů z jejich narození.

To trvalo čtyři dny. Během těchto dní ke mě postupně docházeli lékaři, kteří mě kontrolovali. Jedna sestřička mi dokonce řekla „jé, vy jste ještě tady, to jsem nečekala“. Také za námi přišla pediatrička, která nám vysvětlila, jak by na tom bylo miminko, kdyby se teď narodilo.

V podstatě nám řekla, ať podepíšeme papíry, že nechceme resuscitaci, protože by to mohlo být pro nás i dítě v budoucnu moc těžké. Po tom všem jsem to po těchto čtyřech dnech už nevydržela. Psychicky jsem to prostě nezvládla, začala jsem strašně plakat, tak moc a nešlo to zastavit, seběhly se ke mě sestřičky a pak i nějaká doktorka, která mi dala nějaké léky na uklidnění a zařídila přesun do nějaké místnosti, která byla hned vedle porodního sálu, ale byl tam klid a nic nebylo slyšet.

Během dopoledne jsem začala hodně přemýšlet, proč mě nepoloží normálně do pokoje na postel, proč musím stále ležet tady. Dnes už vím, že během pár následujících hodin jsem se prostě vzdala.

Pak to začalo, kontrakce.

Přišla doktorka a všichni okolo se začali připravovat na porod.Samotný porod netrval dlouho, ale neobešel se bez komplikací. Viktorka byla ještě otočená nožičkami dolů a její hlavička se ve mně nějak vzpříčila. Při pohledu nazpět to nějak nechápu, ale bylo to tak.

Pamatuji si ty malinkaté nožičky, za které ji držel doktor, druhý mi lokty tlačil na břicho a lékařka, která původně měla porod vést, tam jen stála s vytřeštěnýma očima a bylo na ní znát, že se mnou cítí.

Když se jim konečně maličkou podařilo vyprostit, nesli jí na nějaké lůžko, a já viděla jen maličkou hlavičku a její výrazný nosík, který zdědila po Michalovi.To už stál ve dveřích anesteziolog, dostala jsem narkózu, během které odstranili placentu.

Byla jsem mimo asi deset minut. Po probuzení z narkózy jsem se na pediatra podívala tázavým pohledem a on jen zakroutil hlavou. Bylo ve mně prázdno. Michal mě držel za ruku, ale já byla stále mimo. Neschopná přijmout realitu. Ani nevím jak jsem se dostala na pokoj.

Následující den mě propustili a pro mě tak začal asi ten nejtěžší rok. Neuplynul jediný den, kdy bych na ni nemyslela. Moje myšlenky se stále vracely k mojí holčičce. Byla jsem plná otázek na které mi nikdo nedokázal odpovědět.

Po čase už jsem svým chováním byla pro ostatní otravná.

Nejlepší přítel byla postel, ze které  mě dokázal ven dostat jen náš pes, protože prostě musel jít ven. Náš vztah s Michalem samozřejmě dostával hodně zabrat, především proto, že jsem se nedokázala s tím, co se stalo, smířit a hledala jsem viníka.

Ano, obviňovala jsem svého partnera, byla jsem na něj neskutečně zlá. Bylo to jako na houpačce, chvíli zataženo, chvíli jen oblačno. Dnes, když se dívám zpět, nechápu, jak to mohl všechno vydržet…

Po nějaké době jsem sebrala odvahu a přečetla si zprávu z nemocnice. Podle uvedených jmen jsem si na internetu našla kontakty na vrchní setru na oddělení, kde jsem tehdy ležela a napsala jí mail. Stále častěji jsem přemýšlela nad tím, kde je moje dcerka pochovaná.

Co se děje s předčasně narozenými miminky, která svůj boj o život vzdají… Nemohla jsem spát. Budily mě hrozivé sny a já potřebovala znát pravdu. Po několika dnech mi na moje otázky přišla odpověď.

Vazena pani K.,

verte, ze zcela chapu, jake myslenky Vas nyni provazeji, a budu velmi rada, pokud moje odpoved napomuze k pomalemu hojeni velke rany.
Pohrebni ustav odvazi v rakvickach tato malinkata telicka do Tabora ke kremaci, kde je pak jejich popel rozeset na loucce u hrbitova.
Protoze jsme si vedomi, jak tezkou zkouskou zeny prochazeji,domluvili jsme se pred nekolika lety s majitelem v Tabore, ze pokud nas nektera z zen oslovi s Vasim dotazem, umozni pracovnici v Tabore – po predchozim telefonatu v.s. kliniky – navstevu teto rozsypove loucky, kde se mohou v doprovodu svych blizkych se svym malinkatym rozloucit.
Vite, psychologove nam doporucuji neostýchat se smutnit, pokud nas zivot takto vyzkousi. Ale kazda sebemensi
udalost, ktera nam napomuze v nabyvani sil, je vitana.
Pokud rozvazite, ze cesta do Tabora bude jednou z techto chvil navracejicich Vam klid, rada do Tabora zavolam a Vasi navstevu tam s majitelem domluvim.
Hodne sil, vazena pani K.profimedia-0234994983 (1)

V únoru

K dopsání tohoto příběhu jsem se vrátila asi po půl roce. S přicházejícím jarem u sebe každý rok pozoruji výkyvy nálad, nervozitu a vždy si po pár dnech uvědomím, oč jde. Ani ne za dva měsíce by naše Viktorka oslavila osm let.

Osm dlouhých let to v sobě nosím.

Celé ty roky si říkám, že nemá smysl tam jezdit, čemu by to pomohlo? Letos jsem ale změnila názor a celkový pohled na věc. Lékaři v nemocnici vás chtějí ušetřit tím, že tělíčko vašeho miminka odeberou a myslí si, že dělají správnou věc.

Nevím, jak je to v jiných případech, ale se mnou o tom nikdo nemluvil a já neměla sílu se ptát. Byla jsem jak hadrová panenka. Dnes, už vím, že jsem se měla rozloučit, měla jsem si své dítě vzít do náruče a plakat i se svým partnerem.

Dnes, když vzpomínám na svou dcerku, vidím jen matné záblesky vzpomínek a to mě bolí mnohem víc. Další věc, která mě hodně bolí je to, že vás s „rozumnými argumenty“ přesvědčují, abyste o život „takového“ dítěte nebojovali.

V našem případě by to pravděpodobně nehrálo roli, protože duše naší holčičky opustila její tělíčko dříve, než se narodila, ale to, že jsem ty papíry podepsala, mě dodnes hodně trápí….

Dále vás lékaři, ale nejen oni, i vaše okolí, známí, kamarádi, ale i nejbližší rodina ujišťují, že s příchodem dalšího miminka na vše zapomenete. Omyl. Nikdy nezapomenete a žádné další dítě, byť ho budete milovat sebe víc, vám nepomůže zapomenout na vaše zemřelé dítě a o to míň, nedostanete-li příležitost se s ním rozloučit.

V našem případě celou záležitost lékaři diagnostikovali jako potrat a tím pro ně i vás vše končí. Naše dcera podle zákonů této země nebyla ještě člověkem a proto bychom například ani nemohli své dítě podle svých představ pochovat.

Vím, že pokud zrovna čekáte miminko, nechcete se otázkou smrti zaobírat. Těšíte se na příchod miminka, připravujete se na příjemnou věc a nechcete ani náznakem připustit, že by se zrovna vám mohlo něco podobného stát.

Věřte mi, že já nikomu nepřeji, aby si něčím podobným prošel, ale myslím si, že je dobré vědět, co s vámi, vaší psychikou, vaším vztahem, vaší rodinou, vaším postojem k životu a mohla bych tady ještě dlouho vyjmenovávat, čím vším, taková událost udělá, a že i nad takovou nepříjemnou věcí je dobré se minimálně zamyslet.

Na závěr bych chtěla ještě napsat, že naše Viktorka přišla na svět 21.4. 2008. O rok později jsem otěhotněla a narodil se nám syn. Ani po otěhotnění to nebyla krásná pohádka, i když radost z příchodu dalšího miminka mi velmi pomáhala.

Chtěla bych poděkovat svému partnerovi za to, že to vydržel a byl při mně i přes to, že musel z mojí strany čelit obrovskému tlaku. Moc si toho vážím. A ráda bych poděkovala našemu psovi, Speedymu, že mě donutil jít ven, dívat se do nebe, do slunce a plakat a křičet v šumějícím lese. Nevím, jestli si to uvědomoval, ale moc mi pomáhal…

12835036_10207686396496249_547369780_n

PS: Milé chebské ženy,

jste pro mne obrovskou inspirací a já vám za to opravdu se srdce děkuji. Nabíjíte mě energií a touhou po poznání sama sebe, dětské duše i touhou po nalezení harmonie v partnerském vztahu. Díky Vám vím, že jdu tou správnou cestou.

Jarka

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

O své porodní příběhy, jak ty smutné, tak ty krásné, se s vámi na této stránce dělí ženy ze všech koutů republiky.

Mým přáním je, aby vám byly inspirací, poučením a cestou k přemýšlení a pochopení. Aby vám byly vzkazem, že ta nejzásadnější otázka, kterou si budete klást s příchodem svého děťátka, zněla „JAK?“. Teprve až po této otázce přichází otázka „KDE?“. 

Mým přáním je, aby všechny tyto příběhy dohromady skládaly mozaiku reality, jak děti přichází na svět a co můžeme společnými silami udělat pro to, aby došlo k pozitivním změnám.

O svůj příběh zrození se můžete podělit také vy. Pošlete mi své vyprávění na email mirkakriz@seznam.cz.

Můžete připojit i fotky či obrázky, které jste malovaly. Vaše příběhy zveřejním na této stránce.

V každém jednotlivém příběhu by mělo zaznít, co jste se díky této prožité zkušenosti naučily, pochopily, čím vás obohatila, co to pro vás znamená a jak vás to ovlivňuje do budoucnosti.

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>

 

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře