JANA: Jak jsme se znovu narodili doma

Jak to začalo

Ten krásný tanec života začal o půlnoci z neděle na pondělí. Tedy, začal vlastně už o týden dříve, ale tak polehoučku jako běželo celé těhotenství. Ani nyní nebylo ještě úplně jasné, že děťátko se opravdu vydalo na cestu k nám.

Ležela jsem se starším synem v posteli, protože měl kašel, uklidňovala ho a přikládala mu dlaně na záda, jak se nám tolikrát osvědčilo, a mezitím ťuk, ťuk, ťuk, v pravidelných desetiminutových intervalech se v mé děloze ozýval ten nejmenší.

Ráno jsem obě děti vypravila do školy a pak se snažila v posteli pracovat s vlnami, které přicházely celý den stále po deseti minutách a pomaličku připravovaly moje tělo i mysl na setkání.

Nebyla jsem si stále  jistá, jestli se porod už rozběhne, protože podobné náznaky už se objevovaly několik dní. A tak jsem se jen radovala a brala to jako trénink, každou silnější vlnu jsem rozpustila začátkem mantry Óhm tare tutare, krásně se vždycky rozlila po celém břiše až do klidu.

Odpoledne jsem ale pro jistotu děti poprosila, aby dnes přespaly u babičky. Tušila jsem, že s nimi by se vlny zastavily, nevydrží nemluvit a nevyprávět a já už byla tak krásně ponořená do sebe, že jsem z toho moře vystupovat nechtěla. Vítala jsem miminko a dýchala pro něj, zvědavě a znovu udiveně nad tím zázrakem.

Můj muž si ke mně co chvíli přilehl a užívali jsme si ty úžasné pocity spolu. Hladili jsme se a líbali, cítila jsem k němu tolik lásky, byla jsem tak ráda, že jen on je tady teď se mnou, tak jako na začátku toho všeho, tichý a silný, náš úžasný tatínek.

Asi hodinu před půlnocí se věci začaly pomalu vyvíjet kupředu, musela jsem vstát a pracovat s každou vlnou zvlášť. Přesunuli jsme se do kuchyně, abychom měli vše blíž. Cítila jsem dokonale každý pohyb děťátka v sobě, jak se posouvá, tu a tam kopne nožičkami.

Bylo to velmi příjemné, láskyplné, tak žensky naplňující. Muž si občas poslechl dřevěným stetoskopem jeho malé srdíčko. Poslouchal ho už několik týdnů a znal ten rytmus nazpaměť.

Byla jsem naprosto v klidu, cítila jsem, že moje tělo stejně jako během celého těhotenství funguje i nyní bez chybičky, dokonale v souladu s přírodou, dokonale v souladu se všemi rodícími ženami světa, že naše děťátko se má dobře, že je silné a prožívá ten proces stejně klidně jako já.

Pomáhalo mi se při každé větší vlně pověsit na ramena svého muže a mantrou spolu s uvolněním celé pánve zase posunout děťátko o kousek níž. Šeptal mi při tom přesně to, co jsem potřebovala slyšet, chválil a podporoval. Povařil bylinky, když jsem ho poprosila, otevřel okno, přinesl další deku. Jeho ruce tu byly jen pro mě.

Byl klidný a plný důvěry ve mně a děťátko, to bylo dokonalé.

V jedné chvilce jsem z něj ucítila nejistotu a snažila se ji v duchu rozpustit svým klidem. Povedlo se a vše mohlo jít dál. Přikládal mi své velké teplé ruce na záda a kostrč a to výrazně ulevovalo při silnějších vlnách. Bylo úžasné, jak mě i v době porodu můj muž přijímal v každém okamžiku tak, jak jsem byla, se vším, co k tomu patřilo a jen mě podporoval. To si užívám od začátku našeho vztahu, jeho bezvýhradnou lásku.

Mým přáním bylo porodit děťátko v neporušeném vaku blan, a tak jsem věděla, že musím být velmi jemná a trpělivá, aby se neprotrhl. Uvědomila jsem si, že teď asi by se v normálním případě mělo vyrazit do porodnice, ale podle tohoto scénáře, jednoho z tolika možných, by prostě nešlo hrát.

Bylo to jako koncert vůní, zvuků, pohybů a přerušit ho by byla tak obrovská chyba…

Pak jsem cítila na pár vteřin přesně to, co nám říkala Marisa Alcalá, že těsně před narozením miminka přijde ženě na mysl na chvilku pocit, že umírá, že dál a víc už to nejde. Chvililičku jsem to cítila, obrovský tlak, který jakoby měl zevnitř roztrhnout mé tělo. Snažila jsem se nepodvolovat a tlačit co nejméně, aby vak zůstal celý.

Zatím se neobjevila ani kapka plodové vody a to mi dávalo velkou naději. Pak už jsem cítila, že hlavička děťátka je u východu a klekla jsem si.

Při další vlně už jsem ucítila v ruce plodový vak s hlavičkou a na dvě lehká zatlačení byl vak s děťátkem venku. Bylo to dokonale nádherné… Bolest to nebyla, jen nádherný životodárný tlak. Chlapeček byl jako malé zvířátko zabalené v ochranné průhledné bláně.

Sklonila jsem se, abych si synka vzala k sobě a vak se po něm svezl jako pavučinka s trochou vody, která se rozlila kolem. Chlapeček byl úplně čisťounký, jako vytažený z koupele, nádherně červený a barvu neztratil ani na chviličku. Krátce vykřikl, ale když jsem si ho přiložila na prsa a položila se s ním zpátky na postel, byl už úplně klidný.

Krásné temně modré oči otevřené dokořán, chytil bradavku a začal sát. Byl tu s námi, nádherné, klidné dítě štěstěny. Venku za oknem kuchyně zpívali ptáci a na nás začaly dopadat první pořádné sluneční paprsky. A bylo ráno, den první.

Po několika hodinách můj muž odstřihl pupečník, pak vyšla i placenta. Ta byla můj největší učitel. Byla obrovská, nikdy jsem tak velkou placentu neviděla. Plná masa a krve s tlustým pupečníkem byla jako druhé dítě. Ležela jsem se synkem, tiskla ho k sobě a můj muž plnil všechna má přání.

Podal mi kus placenty a celou ji zpracoval, jak jsme se spolu dříve naučili. Pouklízel a dal mi najíst. Ten klid kolem nás byl ohromující. Jakoby se nic nezměnilo, náš chlapeček je tu stále stejně jako posledních deset měsíců s námi, jen už víme, jak vypadá.

Romík

Jak to celé opravdu začalo?

Cesta k takovému porodu začala vlastně už několik let před ním. Často jsme s mým mužem o miminku mluvili, představovali si ho, těšili se na něj a čekali na ten správný čas pro jeho fyzický příchod. Když jsem skončila se svou náročnou prací a i další věci se uklidnily, konečně jsme ho mohli začít opravdu zvát k nám.

Několik měsíců jsme ještě více zpřísnili naši stravu, každý den jsme zpívali mantry a snažili se uchránit všeho negativního. S velikou láskou jsme se připravovali na příchod děťátka. Pečlivě jsme naplánovali den jeho početí a byli při něm tolik spolu a tak plní lásky, že víc už to ani nešlo.

A pak jsme den za dnem s obrovským respektem sledovali, jak nám ukazuje svoji duši, jak je silné a moudré, jak mě dokonale směřovalo ke krásnému porodu. Chránilo mě od nezdravých potravin, práce na počítači, zbytečných setkání a vůbec všeho negativního. Bylo ke mně laskavé ve všech směrech, přinášelo mnoho krásných vědomých snů.

A i já se snažila mu udělat život u mě krásný.

Změnila jsem gynekoložku, abych mohla bez potíží podepisovat reverzy na všechna vyšetření, která by nás mohla zneklidnit a jejichž výsledky jsou slepé a hluché. Nebyla jsem ani jednou vyšetřena, podstoupila jeden ultrazvuk a mohla se prostě jen s klidem těšit.

Přijali jsme s mužem naše děťátko v první minutě a dávno předtím právě takové, jaké bude, bez jakýchkoli podmínek. Nemohu tu ani napsat jak moc až, protože vím, že naše společnost není na takové věci připravená, ale vědomí ví.

Změnila jsem pediatra, protože bylo jasné, že ten stávající by svým strachem zkazil, co by se dalo, a s případným domácím porodem by měl velké potíže. Pletla jsem a vyšívala deku, do které jsme chtěli děťátko po porodu zabalit. A opravdu zatím neuběhl po porodu ani den, v němž by v ní synek nestrávil nějaký čas.

Od manželovy maminky jsem dostala krásnou cinkavou bolu, kterou jsem nosila na krku a zvonila jí děťátku pro radost. Povídala jsem si s ním v duchu i nahlas a zpívala mu mantry. Můj muž si s ním také každý večer povídal a hrál. Děťátko na něj i na děti krásně reagovalo několik posledních měsíců. Hned se rozhýbalo a hrálo si na ťukanou. Naučili jsme se vázat šátek, abychom mohli mít děťátko vždy u sebe.

Snažila jsem se ochránit miminko i sebe před negativním myšlením našeho okolí. Jen málo lidí kolem nás se bohužel dokáže jen čistě radovat a nevymýšlet zbytečné vystrašené otázky.

Proto jsme o mém těhotenství ani my ani děti nemluvily dříve, než mé bříško prostě nešlo skrýt, tedy tak měsíc před porodem. A i potom jen s těmi, u kterých jsme nacházeli pouze podporu.

Zodpovědnost a zodpovědnost

Ano, hodně jsem se díky třetímu porodu o sobě dozvěděla, hodně jsem se dozvěděla o svých rodičích, rodině, o celé naší společnosti. Jsem odmalička takový rebel, kterému se téměř vše zažité a tradiční trochu příčí, protože to zavání stagnací. Věci se musí vyvíjet a proměňovat, aby se celá společnost a svět měnil k lepšímu. Nemůžu si pomoct.

Takže jediná bolestivá na mém třetím porodu pro mě byla reakce okolí.

Zlá, omezená, deprivovaná reakce lidí, kteří bez trošky znalostí věci dští své zlé myšlenky a výčitky, kteří kolem sebe šíří strach a po malých jedovatých dávkách ho chtějí vpíchnout do těla i nám. Jak se nám šťastným zoufale snaží svými otázkami vzít spokojený úsměv ze rtů.

Uvědomila jsem si, že většina z nich se ani nemůže radovat kvůli svému strachu. Život jim běží mezi prsty a oni se bojí a bojí a vymýšlejí, čeho se bát a pak z toho strachu ubližují jako malý vzteklý pes zahnán sám sebou do kouta. A ještě jsou schopní říci, že to dělají pro naše dobro.

Odmalička jsem cítila, jak ráda bych je všechny objala, vynahradila jim tu lásku a chválu a přijetí, kterého se jim očividně nikdy nedostalo. I v každém z nich vidím malé dítě, které bylo potlačeno, přidušeno, omezeno. Ale také cítím velkou zodpovědnost vůči svým vlastním dětem a velmi mě mrzí, že vyrůstají mezi takovými lidmi. Hledám cestu, jak z toho ven.

Necítím se nikomu zodpovědná kromě sebe samé, svému manželovi a svým dětem. A právě proto, abych se jim kdykoli mohla podívat zpříma do očí a zodpovědět otevřeně každou otázku, právě proto jsem vždy volila důstojný porod.

Po deseti letech doprovodů žen u porodů, po desítkách prožitých porodů, kdy jsem byla svědky tolika emočních i fyzických zranění ze strany nevědomého, nevzdělaného, otupělého, traumaticky porozeného a deprivovaného personálu několika porodnic, vím, že to, v čem většina společnosti hledá a vidí  jistotu a bezpečí, je ve skutečnosti jen strašný přízrak strachu, který se bojí všeho přirozeného a tak ho pro jistotu ničí již v zárodku. Místo naslouchání volí rozkazy, místo respektu volí totální degradaci rodičovských kompetencí.

Proč mi nikdo neodpoví?

Nikdo z těch „chytrých“, „rozumných“ a „zodpovědných“ mi ale nedokázal odpovědět na otázku, co mám dělat, když nechci během porodu sepisovat půl hodiny anamnézu a údaje, které jsem již vyplnila doma, protože mě to odvádí od práce s vlastním tělem a děťátkem a může to zpomalit i zastavit porod.

Co mám dělat, když nechci být půl hodiny připoutaná na monitory bez možnosti pohybu, protože to má stejné důsledky a může to vést ke zhoršení stavu mého i děťátka a tedy k následným komplikacím?

Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas byly aplikovány umělé hormony, protože ty naruší vše přirozené a pak už to nejsem já a můj porod, ale medicínsky vedený zákrok, který může vést ke komplikacím, které by jinak nevznikly?

Co mám dělat, když nechci, aby mě přes můj nesouhlas stále někdo vyšetřoval a pak s překvapením konstatoval „že to prasklo samo, protože to bylo napnuté“, protože chci své dítě porodit ve vaku blan.

Co mám dělat, když nechci, aby mi někdo skákal po břiše, když děťátku klesly ozvy, jen proto, že mě půl hodin předtím personál donutil si lehnout na záda, protrhl vak blan a nyní se moje tělo přirozeně bojí a brání?

Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas provedli nástřih hráze místo toho, aby ji jen chránili? Co mám dělat, když nechci řízeně tlačit, protože vím, že to může způsobit mému děťátku potíže a mě zranit a oni křičí, že jestli nechci své dítě zabít, mám tlačit, tlačit,tlačit?

Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas byl předčasně přestřihnut pupečník, protože vím, že tím vezmu děťátku spoustu tolik důležité krve a železa, které mu byly přírodou a mým tělem dány, byly pro něj vytvořeny a já nechci, aby bylo kvůli nevzdělanosti personálu porodnice chudokrevné?

Co mám dělat, když nechci, aby mi byl podán oxytocin k vypuzení placenty místo čekání, přiložení děťátka k prsu a změny polohy pro její uvolnění? Co mám dělat, když nechci, aby mi někdo přes můj nesouhlas tahal za pupečník a tak mi způsobil zranění vedoucí k revizi dělohy, protože vím, že to tak často je?

Co mám dělat, když nechci, aby se mého dítěte dotýkaly první cizí ruce, ale jen a jen mé, nebo mého muže, protože my jsme jeho rodiče, ne stát a personál nemocnice a my máme být první, kdo se mu podívá do očí a do koho se zamiluje, protože to je důležité pro celý jeho i náš další život?

Co mám dělat, když nechci, aby mi přes můj nesouhlas bylo děťátko odneseno, měřeno a váženo a dokonce umyto s nerespektujícím manipulujícím komentářem: „ááále maminko, však my vám ho nesníme, já ho jen omyju , aby pěkně vonělo“, protože chci cítit jeho vůni, ne vůni šamponu Johnson & Johnson, protože právě ta vůně nás sváže už navždy? Co mám dělat, když nechci, aby mému děťátku někdo tajně dával cokoli jiného kromě mého mléka?

Co mám dělat, když nechci, aby v případě smrti děťátka, bylo odneseno, zmizelo v čase jako něco, co se nestalo, nebylo, ale chci se s ním moci důstojně rozloučit, pomazlit a nechat ho odejít v klidu, protože jinak se zavřou dveře, které by měly zůstat otevřené?

Co mám dělat, když nechci, aby mou placentu někdo vyhodil jako biologický odpad, protože je prokázáno, že má výrazné léčivé účinky pro všechny členy rodiny?  Co mám dělat, když se nechci doprošovat, nechci vysvětlovat, chci jen prostě respekt bez přihlouplých poznámek?

Vezmou vám váš porod.

Také je ale možné, že vám někdo bez vašeho vědomí či souhlasu udělá Hamiltonův hmat už v den termínu či těsně po něm a žádné z výše uvedených otázek už nemusí být vyslovena. Vezmou vám váš porod. Protože tohle všechno jsem viděla a zažila během těch deseti let na porodních sálech.

A mám právo to nechtít. Je mi líto, že ti lidé v porodnicích to všechno, co vím já, neví, nebo vědět nechtějí. Je mi velmi líto, že se nevzdělávají, nečtou zahraniční studie, knihy a nejezdí do zahraničí na stáže.

Je mi líto, že se nechávají semlít systémem kvůli jistému platu nebo moci. Je mi líto, že porodní asistentky, které v nemocnicích pečují o ženy některé buď samy nerodily, nebo rodily císařským řezem, který si raději předem domluvily.

Je mi to všechno upřímně líto, ale všechny své děti jsem se snažila porodit důstojně, poučeně a maximálně zodpovědně. Všechny mé děti jsou dnes krásné zářící duchovní bytosti, které uvnitř umí rozeznat špatné od dobrého. Jsou to mí přátelé, učitelé, lásky.

Vždycky, když se kvůli něčemu přeme, něco se nám nelíbí, vybaví se mi jejich vůně po porodu a vše je rázem pryč, zůstává jen veliká touha je zase obejmout, přitulit se a splynout v jedno. A to je pro mě osobně nejjasnější důkaz, že jsem všechno udělala správně. Víc nepotřebuji, ženská intuice a selský rozum mi pro důstojný život i smrt stačí.

Proč mi to nedovolí?

Proč mi stát nedovolí mít v klidu svou porodní asistentku, poznat se s ní, důvěřovat jí a nechat se od ní žensky opečovat a rozmazlit? Asi se bojí, stát se bojí, že bych mu vzala všechny ty možnosti, jak ze strachu mě, mé tělo, mou duši, mou intuici, mou ženskou sílu i mé děťátko usměrňovat, tvarovat, egoisticky ovládat.

Každá z porodních asistentek, která by si i bez povolení dovolila přijet k nám do města k mému porodu, by to měla nejméně čtyři hodiny cesty. Já bych za ní musela jezdit v pokročilém těhotenství tak daleko na návštěvy. A co kdybychom si nevyhovovaly? Vždyť u tak superdůležitého okamžiku musí být všechno dokonale sladěné! Náš stát mi vzal právo porodit v bezpečí.

A tak místo čisté radosti a slov chvály nad zdravým krásným miminkem a šťastnými a pyšnými kompetentními rodiči slyšíte po domácím porodu jen „A byli jste to už někde ohlásit? A viděl ho už doktor? A jak víš, že je zdravý? A viděl tě už doktor? A jak víš, že jsi zdravá? Jak jste si to mohli dovolit, takhle hazardovat? Ale báli jste se, že jo? Když přežil tohle, už přežije všechno.“

Tolik jsme duchovně zmrzačeni těmi generacemi traumaticky porozených a po porodu odnesených dětí, generacemi dětí, které se nechávaly vykřičet v sousedním pokoji v postýlce, protože jim to posilovalo plíce, generacemi matek odkládajících své děti do jeslí a školek kvůli každoroční dovolené u moře kdesi v Jugoslávii či Bulharsku, generacemi mediků a porodních asistentek pracujících jen s patologiemi, generacemi učitelek hystericky okřikujících nejvíc malé zvídavé a upovídané kebulky s vlastním názorem.

Jsme země, která se tradičně umisťuje na top místech v míře korupce, xenofobie, rasismu, spotřeby alkoholu, závislostech na všem možném, rakovině tlustého střeva a bůhvíčeho ještě. Máme přeplněné věznice. Děti chodí do školy nerady, nebaví je se učit a jejich rodiče nemají odvahu ke změně, dospělí chodí do práce neradi, nebaví je, ale nemají odvahu ke změně.

Jsme zaprdění, zakřiknutí, nesebevědomí. Kam dál a hlouběji se ještě potřebujeme dostat, abychom pochopili, že změna je nutná? A kde asi jinde začít než na začátku?

Já se ale nechci ani uprostřed tohoto podivného panoptika přestat radovat z každého dne, protože vím, že to má cenu. Žiju krásný život, v úžasném vztahu, mám úžasné děti a věnuji se jen úžasným věcem, které mě baví.

Často pláču dojetím nad tím štěstím, kterého se mi každý den dostává  a srdce mám plné vděčnosti. Děkuji svým velkým učitelům Marise Alcalá Boces,Vlastu Markovi, Elišce Grazové, Blaničce, Alici, svému muži a dětem. A také té malé hrstce žen – mých sester, které mě bez jediné pochybnosti prostě jen podporovaly v mé víře, že věci mohou být krásné. To totiž stačí. Na otázku, jestli jsem tím, co jsem udělala, prospěla svým vnukům, odpovídám ano.

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

O své porodní příběhy, jak ty smutné, tak ty krásné, se s vámi na této stránce dělí ženy ze všech koutů republiky.

Mým přáním je, aby vám byly inspirací, poučením a cestou k přemýšlení a pochopení. Aby vám byly vzkazem, že ta nejzásadnější otázka, kterou si budete klást s příchodem svého děťátka, zněla „JAK?“. Teprve až po této otázce přichází otázka „KDE?“. 

Mým přáním je, aby všechny tyto příběhy dohromady skládaly mozaiku reality, jak děti přichází na svět a co můžeme společnými silami udělat pro to, aby došlo k pozitivním změnám.

O svůj příběh zrození se můžete podělit také vy. Pošlete mi své vyprávění na email mirkakriz@seznam.cz.

Můžete připojit i fotky či obrázky, které jste malovaly. Vaše příběhy zveřejním na této stránce.

Ve vyprávění každého jednotlivého příběhu by mělo zaznít, co jste se díky této prožité zkušenosti naučily, pochopily, čím vás obohatila, co to pro vás znamená a jak vás to ovlivňuje do budoucnosti.

 

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře