ELIŠKA: Narození velkého učitele

Celou dobu jsem si přála rychlý a bezbolestný porod, což se mi do puntíku splnilo. Vesmír je však velký šprýmař, a tak to zařídil po svém.

Na svůj první porod jsem se přepečlivě připravovala. Přečetla jsem mnoho knih – Zdravé těhotenství, přirozený porod, Bonding – porodní radost, Aby porod nebolel a další. Zakoupila jsem si CD od Terezy Kramerové Vědomý porod. V meditaci jsem si povídala s miminkem, vizualizovala jsem si porod.

Chodila jsem na cvičení pro těhotné i jsem sama cvičila doma podle DVD. Naučila jsem se dýchat podle knihy Hypnoporod a také jsem to svědomitě prováděla každý den, aby se mi to vrylo pod kůži. Říkala jsem si různé afirmace a v neposlední řadě jsem si posílala reiki do průběhu porodu. Prováděla jsem další a další podpůrné činnosti pro zdárný průběh přirozeného porodu.

Měla jsem velmi pohodové těhotenství, tak jsme si v pátek, den po termínu, vyrazili na asi 8 km procházku. Dali jsme si zmrzlinu. Cestou zpět mi už docela dost tvrdlo břicho a manžel pronesl památnou větu, že mi ztvrdla voda. Při té představě jsem se mohla smíchy počůrat. Večer pak bylo miminko velmi neklidné a myslela jsem, že mi rozkopne břicho.

Nakonec se vše uklidnilo a šli jsme spát.

V sobotu 5.5.2012 po 6 hodině jsem uslyšela, jak to luplo a miminku vytekl bazének. Umyla jsem se, lehce posnídala a vydali jsme se do porodnice. Bylo asi 7.15.

Porodní asistentky se snažily natočit monitor, ale miminko po včerejším večírku tvrdě spalo. Jak jinak. Při tom s námi sepisovali příjmové papíry.

Nahlásila jsem polohu koncem pánevním a tím padly veškeré moje touhy a přání zažít přirozený porod. Ani jsem jim nedala svůj porodní plán. Snažila jsem se všemožně dítě přesvědčit, aby se otočilo. Marně. Zkoušela jsem tedy tento stav přijmout pomocí EFT, což se částečně povedlo. Ale když jsem se přípravě věnovala tak dlouho (celé těhotenství) a intenzivně, bylo velmi těžké si přiznat a přijmout, že to bylo všechno zcela zbytečné. Marnost nad marnost. Prostě ztráta času.

Na ultrazvuku doktor potvrdil polohu KP…

…a udělal odhad porodní váhy na skoro 4 kg. Neměla jsem odvahu ani sílu jít do klasického porodu. Čekal mě tedy císařský řez na mou žádost, jak bylo uvedeno v papírech.

Ještě uvedu svůj postoj k císaři. Beru ho jako vyndání dítěte, nikoli narození. Vesmír tedy uznal za vhodné, abych si to prožila na vlastní kůži.

Toníček byl tedy vyndán z mého břicha v 8.37 a vážil 3,5 kg (to jsou ty jejich odhady). Bez jediného stahu. Zcela bezbolestně. Za 2,5 hodiny bylo po všem. Přání splněno!

Poprvé jsem ho matně viděla ještě při šití. Potom chvilinku na chodbě, než mě odvezli, a pak mi ho sestřičky nosily jen na kojení.

Byla jsem sama na pokoji a všechno to na mě dolehlo. Propukla jsem v nezastavitelný pláč. Tolik smutku a bolesti jsem nikdy předtím necítila.

Proteklo moře slz.

V moudré knize Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem jsem našla zajímavé vysvětlení, které se pokusím přetlumočit. Matka na úrovni instinktivního očekávání potřebuje po porodu být stále v kontaktu se svým dítětem, stejně jako dítě s matkou. Jinak to její milióny let staré očekávání toho, co jak by mělo být, vyhodnotí, že když tu dítě není, tak je mrtvé. Více a lépe ve zmíněné knížce.

Opravdu spolu jsme byli až od 3. dne. Nevím úplně proč (možná kvůli opravdu hodně nízkému tlaku, který jsem měla) a jak to vlastně standardně chodí.

Vybudovat si vztah k Toníčkovi pro mě nebylo a stále ještě není úplně snadné a samozřejmé. Náš vztah mi občas připomíná zákopovou válku. Sešli se dva tvrdohlavci, kteří nechtějí ze svých pozic ustoupit ani o metr.

Je to prostě můj velký učitel a já jsem neposlušný žáček, který není ochoten požadovanou změnu myšlení udělat.

Děkuji Mirce za možnost svůj příběh sdílet.

P.S.: Opět jsem měla příležitost TO poléčit. Oťukat, zabrečet si a vykřičet TO. Věřím, že se mi TO podaří nakonec zcela přijmout a odpustit si.

 

CHCETE PŘIPOJIT VÁŠ PŘÍBĚH I VY? KONTAKTUJTE MĚ >>

O své porodní příběhy, jak ty smutné, tak ty krásné, se s vámi na této stránce dělí ženy ze všech koutů republiky.

Mým přáním je, aby vám byly inspirací, poučením a cestou k přemýšlení a pochopení. Aby vám byly vzkazem, že ta nejzásadnější otázka, kterou si budete klást s příchodem svého děťátka, zněla „JAK?“. Teprve až po této otázce přichází otázka „KDE?“. 

Mým přáním je, aby všechny tyto příběhy dohromady skládaly mozaiku reality, jak děti přichází na svět a co můžeme společnými silami udělat pro to, aby došlo k pozitivním změnám.

O svůj příběh zrození se můžete podělit také vy. Pošlete mi své vyprávění na email mirkakriz@seznam.cz.

Můžete připojit i fotky a/nebo obrázky, které jste malovaly. Vaše příběhy zveřejním na této stránce.

ZPĚT na úvodní stranu blogu >>

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře