Mých 10 důvodů, proč nosím a dělá mi to radost

Máme s manželem (teď už) tři děti, starší dvě jsou výlučně odnošené v šátcích a třetí je právě aktivním nošencem. Po narození prvního jsme tápali, mysleli jsme, že děti se přece normálně vozí ve vystajlovaných kočárech a spí samy ve vyzdobených postýlkách na monitoru dechu… Realita byla jiná. Po dvou probrečených měsících (na obou frontách) se v nás něco pohnulo.

Už jsme neviděli jiné východisko. Sáhli jsme po šátku. Holt jsme měkcí. Nesneseme, aby naše novorozená miminka bolestně plakala steskem a volala po našich dotycích a přítomnosti. Ano, jednou, časem, by určitě plakat přestala, zvykla by si na neměnný stav věcí, přizpůsobila by se tomu a pak už by ten dotyk i přestala vyžadovat.

Na to my ale nějak nemáme žaludek. Nechceme je lámat. Nechceme zklamat jejich důvěru v nás, v bezpečí a lásku, kterou jsme schopni jim poskytnout jen my – máma a táta.

Chceme, aby naše miminka věděla, že se narodila do láskyplného prostředí, do jistoty, do bezpečí, že jsou námi přijímaná se všemi svými potřebami a očekáváními. Ne jen někdy, ale pořád, kontinuálně. Je-li dítě milováno „na dálku“, pak neví, že je milováno. Cítí se nemilováno. To pomyšlení nesnesu.

uvody

Vůbec jsem nečekala, že mě tak okouzlí ten pocit, když si dítě připevním ke svému tělu… když se s ním mazlím, očichávám, když poznám význam každého jeho zvuku a zavrtění, i toho sebemenšího… To je hormonální koktejl lásky v praxi 🙂 Žádná magie ani mystika (nebo aspoň ne tolik). Obyčejná chemie.

Nebudu se volání instinktu vzpouzet jen proto, aby okolí bylo spokojené. Studený odchov prostě není nic pro nás.

Po narození druhého dítěte už jsem nechtěla šidit sebe ani jeho. Nechtěla jsem přijít ani o minutu, kdy jsme se mohli vzájemně sytit oboustrannou láskou. Třetí den po porodu jsem potřebovala na chvíli vstát z rodinného hnízda.

Na co tedy s nošením čekat? Oboustranná potřeba vzájemné blízkosti a následná spokojenost mluvila za vše. A ty volné ruce byly už jen příjemným bonusem.

Odborných důkazů, proč nosit, ode mě pravidelně dostáváte mnoho, ať už na facebooku nebo v eBooku.

Moc ráda sdílím příspěvky etnoložky Anny Pohořálkové. Na jejím blogu a na facebookové stránce Z břicha na břicho najdete mnoho článků a statusů, proč je nosit a být nošen přirozené a normální z evolučního i biologického hlediska.

Mých TOP TEN, proč nosím, je intimně osobních. Bez ohledu na to, co o nošení zaujatě šíří nepřejivci a skeptici, se o ně s vámi ale ráda podělím.

1. Miminko nošené od narození, jen přesunuté z břicha na břicho, mi zajistilo absenci nevyzpytatelně smutných poporodních nálad.

Prostě se mi jen břicho posunulo o něco výš a jde se dál. Nedostáváme se do permanentního stavu, kdy je řvoucí miminko neustále středem naší pozornosti. Nejsme frustrovaní ani my, ani ono. Naopak klidné, odpočívající miminko je součástí našeho běžného života.

2. Jsem osvobozena od vlastních rozpačitých a divných pocitů, tlačíc řvoucí kočár a divoce s ním houpajíc, ve snaze vytřást z původce řevu duši.

Na mém těle prostě neřve. A když už řve, pravděpodobně ho k tomu vede neodložitelná potřeba se kojit, čůrat nebo spát, na což dokážu velmi rychle reagovat a akutní potřebu naplnit. A navíc jsem svobodná. Můžu jít kdy chci, kam chci, na jak dlouho chci. Šátek je kus mého oděvu, který nic neváží a nikde nezaclání.

3. Kojení.

Kdykoliv, kdekoliv. Zaručena 100% diskrétnost a pohodlnost, zcela dle chuti, přání a potřeb. Bez stresu, s radostí, a když je potřeba, tak klidně za plného provozu.

4. Sladce si spí, a když nespí, sladce mi vypráví.

Stále je si o čem povídat, svět je tak pestrý! Kolem 2. – 3. měsíce začíná méně spát a víc se rozhlížet. Nejdřív si roztomile pobrukuje, časem mi začíná vyprávět o světě kolem nás. Rád se nám dívá do očí a prohlíží si nás. Je fascinující, co všechno vnímá.

5. Miluji jeho vůni a šimrání vlásků na mém nose.

Láskou bych ho snědla. Oxytocin v mém těle proudí ve vysokých dávkách. To je to, co ze mě dělá matku. Vliv hormonů jde znát i na mém obličeji, náladě a celkové pohodě (mojí i celé rodiny).

Také v době, kdy má úplněk, rostoucí zub, rýmička nebo období separační úzkosti na svědomí velmi vysokou míru probděných nocí a náročných dní, hormonální koktejl lásky plní funkci nejlepšího make-upu. Očichávání a líbání hlavičky je prostě něco, čemu se neubráníte. Je to silnější, než vy 🙂

6. Moje soukromé topení.

Když ho mám na těle, je na nás i mráz krátký. V zimě chodím v tričku a nosícím kabátě a je mi dostatečně teplo. No a odpadá mi tím pádem horečnaté nakupování a aplikace pytlů, kombinéz a jiných důmyslných kulturních zateplovadel. Příroda mě vybavila dokonalou termoregulací, tak si to s chutí užiji.

Když moje tělo dostane od těla miminka impulz, že je miminku zima, reaguji na to zvýšením své tělesné teploty. Když tělo miminka zahlásí, že je mu horko, začnu se potit. A to všechno, aniž bych se o to vědomě snažila 🙂 Funguje to dokonale samo, bez přičinění mojí vůle.

Nošením kůže na kůži léčíme i horečku. Díky tomuto mechanismu je to u nás doma nejoblíbenější a zdaleka nejúčinnější terapie. S láskou a úctou obdivuji dokonalou důmyslnost našich těl.

7. Rozumím mu, i když ještě nemluví.

Zavrtí se a vím, jestli chce čůrat, kojit, spinkat, uklidnit… Tohle je věc, která bez intenzivního a častého kontaktu prostě nefunguje. Pro mě je tak zásadně důležitá, že nejsem ochotná se jí vzdát. To oboustranné naladění a harmonie nám všem dělá dobře.

8. Lepší posilovnu pro břišní svaly bych těžko hledala.

A navíc jí mám zadarmo. (Tedy, tak úplně zadarmo ne… ale ta investice do šátků se vrátí obratem :)) V těhotenství si tělo zvyká na postupnou zátěž. Po porodu shodí velkou část nabraných kil, která byla hlavně v plodové vodě, v placentě a zvýšeném krevním objemu.

Po porodu nám zůstanou kila především v prsou a v miminku – to není zas tak náročné, co myslíte? Miminko postupně roste a nabírá, naše tělo se přímoúměrně přizpůsobuje této zátěži. Zpevňují se zádové i břišní svaly. Takže pomalá, ale zato důkladná posilovna.

9. Lepšího pomocníka při vaření, vytírání, věšení prádla apod. jsem nikdy neměla.

Dostat občas hadrem nebo vařečkou po hlavě se dá zvládnout. A té radosti, kolik to způsobí! I kolík v uchu za ten pocit štěstí prostě stojí 😉

10. Je to sice přízemní, ale ladit šátky k oblečení, resp. oblečení k šátkůmje prostě zábavné a vcelku uspokojující.

Co vám k tomu mám říct víc, no… Jsou i takové silné povahy, které tomuto nešvaru nepodlehnou, ale já se přiznávám, že patřím mezi ty slabší kusy a ráda vyzkouším, v čem se cítím dobře. Teda, ne zase tolik, pořád znám i takové, které jsou na tom několikanásobně hůř (nebo líp?) než já. Nicméně platí, že počet šátků, jejich složení a vzory zas až tolik neovlivní můj vlastní pocit radosti z blízkosti.

Dalo by se ještě dlouho pokračovat 😉 Ale teď je řada na vás. Co na nošení milujete vy a nebyli byste ani za nic ochotni se toho vzdát? Jsem zvědavá, čím mě překvapíte. Nepřejivci ať si trhnou nebo ať to nečtou. Nošení zdar!

Mirka Valašíková Křížová
Podporuji rodiče v porozumění tomu, co je normální a přirozené. Věřím v jejich schopnost naplňovat s radostí potřeby svoje i svých dětí. Více o mně si přečtěte zde >>
Komentáře